– “Co tady děláš?” Vera přišla domů z práce a našla svého bývalého manžela ve svém bytě. Seděl tiše v kuchyni a popíjel čaj. – Chceš čaj? Ještě je horký,” řekl Viktor klidně. “Na něco jsem se tě ptal. “Co tady děláš?” zopakovala Vera. “Piju čaj,” řekl Viktor znovu klidně. “Proč jsi přišel? A kde jsi vzal ten klíč? Říkal jsi, že jsi ho ztratil.”
Žena byla překvapená. “No, ztratil, a pak jsem ho našel. Přišel jsem za tebou. “Můžu se vrátit?” “Šel jsem se projít a vrátím se?” Věra nechápala. Uvědomil jsem si, že s tebou je to lepší. “Je mi to líto,” řekl Viktor tiše. “Nebuď. Už jsi měl svůj čaj? “Na shledanou,” odpověděla žena.
“Proč musíš odcházet tak brzy? Nemám kam jít. Ten byt jsi dostala při rozvodu,” snažil se jí vysvětlit muž. “Máš rodiče a já ti za ten byt všechno zaplatil. Teď je můj,” řekla Vira. Jejich rozvod nebyl jednoduchý. Na byt byla hypotéka, která se chýlila ke konci. Muž chtěl veškerý společně nabytý majetek získat pro sebe.
Jeho milenka porodila dítě a tady žádné děti nebyly. Byt potřeboval víc. Byl to jeho druhý flám. Vira už to nehodlala dál snášet. Podala žádost o rozvod. Kdyby chtěl byt, rozdělili bychom si ho spravedlivě. Většinu peněz mu dali Věřini rodiče. U soudu si uvědomil, že nemá moc co ztratit, a souhlasil s odškodněním.
Vera si vzala půjčku a okamžitě ji splatila. Nyní je jedinou majitelkou tohoto bytu. Pracovala a pomáhali jí rodiče. Všechny půjčky a hypotéky jsou uzavřené. Nemá žádné dluhy. “Na co potřebuješ tak obrovský byt sama?” zeptal se jí najednou manžel. – “Máma říkala, že žiješ sama. “Možná bychom mohli začít znovu.” Viktor se usmál. “V žádném případě! Pojďme ven. Čaj už jsi vypila a to stačí. Ahoj,” odpověděla Věra kategoricky.
“Proč tak kategoricky? Ahoj. Dobře, já už půjdu. Na shledanou. Brzy se uvidíme. Vera si zapomněla vzít jeho klíč, ale možná jí ho ani nedal. Nebo si možná udělal kopii. Musím okamžitě vyměnit zámek, pomyslela si. K tomuhle muži už nebyla žádná láska. Ani žádný respekt.
Svou zradou a rozvodem všechno pošlapal. Druhý den večer za ní přišla její bývalá tchyně. Nikdy předtím se do jejich života nezapojila. “Během rozvodu se chovala neutrálně.” – Věra, zdravím. “Jsi pořád stejná jako dřív a můj manžel je nehodný. Řekla jsem mu, aby se s tebou nerozváděl.”
– Ale to už je minulost. Co chceš?” – No, usmíříte se? Vždyť ti bylo tak dobře. – Ne. Mám svůj vlastní život. On má svůj. Nic mu nedlužím. – Kvůli starým časům, ať s tebou zůstane. Třeba se to vyřeší. – Nevyřeší. – Teď potřebuje pomoc.
– “Je nemocný?” – Ne. Je zadlužený. A tahle… vylákala z něj všechny peníze. A to dítě nebylo jeho. Tak to dopadlo. Opustil ji, ale dluhy mu zůstaly. – Jsi vtipný. Mám za jeho ženu zaplatit dluhy? Ať si je zaplatí sám. – On si je zaplatí sám. Nemá kde bydlet. – A ty? – Nemůžu ho živit. Mám malý důchod. – A já ho živit nebudu. A do bytu ho taky nepustím. Ahoj.
– Přemýšlej o tom, je to dobrý chlap. Rozumím. – Jo. Budu o tom přemýšlet. Samozřejmě, že nehodlala přemýšlet. Bylo po všem. Bylo po všem už dlouho. Zámečník přišel vyměnit zámek. Zatímco na něm pracoval, vrátil se znovu její bývalý manžel. “Kdo jsi?” zeptal se hned pána. “A ty?”
“Andrii, pojď sem,” zavolala Věra z pokoje. Mistr na volání odpověděl: “Promiňte, mohl byste si zahrát? Tohle je můj bývalý manžel. Kvůli němu měním zámek. Řekni mu, že jsi můj snoubenec. Udělejte to, prosím. Dokonce vám za to připlatím,” řekla tiše Vera s prosebným pohledem. “Samozřejmě, drahá,” a znovu zamířil ke dveřím, “jsi ještě tady? “Co chcete?”
“Přišel jsem za svou ženou.” “Aha, takže jste bývalý manžel. Ano, tohle je teď moje žena. Brzy se budeme brát.” – Nic neřekla. – Neptal ses. – Jak to, že všechno víš? – Nemáme tajemství. No tak, vypadni odsud.
“Klíč můžeš zahodit,” zasmál se za ním pán. Rozumím. – Kolik vám dlužím? – No, šálek čaje za rozhovor s mým bývalým manželem. – No, možná ještě něco? Nemám nic silnějšího než čaj. Peníze? – Ne. Čaj stačí. Nepiju nic silnějšího.
Vůbec ne. Můj otec ho míval rád. Po rozvodu za námi pořád chodil, chtěl po mámě peníze a nedal mi ani klíč. Vydělala jsem si peníze na zámek a vyměnila ho. Roznášel jsem letáky a noviny. Pomáhala jsem matce. Od otce žádná pomoc nepřišla.” – Děkuji mnohokrát.
Alespoň tenhle sem teď přestane chodit. V sobotu zazvonil zvonek u dveří. Bože, zase přišel on nebo jeho matka, pomyslela si Vira. Zvonění pokračovalo. Musela otevřít dveře. Na prahu stál Andrij: “Dobré ráno. Přišel jsem tě pozvat na procházku. Máme s maminkou letní dům. Můžeme se tam jít projít.
Nebo ve městě. Nevadí ti to? – Tak pojďme na daču. Už dlouho jsem nebyl mimo město. – Dobře. Čekám v autě u vchodu. Když Věra vyšla ze vchodu, podívala se na všechna zaparkovaná auta. Čím může jezdit zámečník? – Jsem tady. – To máš ale pěkné auto. – Co jsi tady čekala? Starého Žiguliho? – Ne. – Takže do vesnice? – Ano. Vesnice byla skoro hned za městem.
– Páni, letní dům? To je dům. – To byl dům mé babičky. Teď je mojí mámy. Jezdíme sem často. Nediv se. Nejsou tu žádné postele. Jen květiny a zahrada. A květiny jsou z těch, které vyžadují méně péče. Prostě tu odpočíváme. Žena jim vyšla vstříc.
– To je moje matka Viktorie Leonidovna. Tohle je Věra. – Jak jste milá, je tu klid. Viktorie Leonidovna byla skvělá hospodyňka. Dům zářil čistotou. A koláče vydávaly báječnou vůni. Věra už dlouho nejedla takové koláče. – Jsou vynikající. Děkuji vám za ně. Přesně takové, jaké dělávala moje babička. – Taky mám ráda koláče.
Tady se mi líbí víc, zvlášť teď. Nikdo mě neruší. Je tu klid. Vy dva se jděte projít. Máme tu pěkné jezero. Víkend proběhl bez problémů. – No, líbilo se ti to? – Moc. – Jako tvůj snoubenec tě zvu na příští víkend na ryby. Máš rád rybaření? – Myslím, že ano. Počkej, jaká práva ženicha? Jak? – No, samozřejmě.
Od chvíle, kdy jsem poslal tvého manžela pryč. – Na tom jsme se nedohodli. – Ano, dohodli. Oba se zasmáli. Každý letní víkend trávili ve vesnici. Někdy za nimi přijela i Andrijova maminka a pohostila je koláči. Jednou o víkendu si dávali čaj: “Sněz tenhle.
Nejkrásnější je se zelím,” podal jí Andrij koláč, “dneska chci třeba s masem. No tak pojď, druhý bude s masem. Aha. “Viktorie Leonidovno, tohle je tvoje, asi ti při pečení upadl,” řekla Věra a podala jí prsten.
– Můj? – Nejsi vůbec romantický. Byl to Andrejův nápad. Dneska tu nebudu, jedu se sousedkou do města, potřebuje pomoct s nákupem. Vy si odpočiňte. Ahoj. Viktorija Leonidovna odešla. – Vezmeš si mě? – Ano. – Masový koláč? – Ano.
– Ale vždycky jsi měl rád zelí. – To se stává. Myslím, že budeme mít dítě. – Proč jsi to neřekl? – Ještě si nejsem jistá. Ale asi je to pravda. – Hurá. Máma bude mít radost. Moc se mi líbíš. Měli jsme skromnou svatbu. Měli jsme málo příbuzných a ještě méně přátel. Začali bydlet ve Věřině bytě. Andrijův staromládenecký byt se začal pronajímat. Samozřejmě nezapomněli na matku a její daču.
Děti, které se objevovaly jedno po druhém, dělaly rodičům i babičce radost. “Měla bych poděkovat tvému bývalému manželovi.” “Proč bych mu měla děkovat?” “No, kdyby za tebou nepřišel, nemuseli bychom měnit zámek. Nepotkali bychom se. – Tak mu poděkuj.
