Nedávno jsem byla pozvána na narozeninovou oslavu a rozhodla jsem se, že kromě hlavního dárku koupím kamarádce i kytici. Odcházela jsem z obchodu, když jsem uviděla malého chlapce, který se na mě smutnýma očima podíval, pak na kytici a pak řekl: “Teto, mohla bys mi prodat kytici, abych ji mohl dát mamince, dám ti peníze, nemysli si, že jsem žebrák,” řekl chlapec.
Podívala jsem se na chlapce a sevřelo se mi srdce, zeptala jsem se ho, kde má rodiče, a on řekl, že má jen maminku a ta je v nemocnici. Bez přemýšlení jsem mu vrátil kytici, popřál jsem jeho matce, aby se měla dobře, chtěl mi dát kopějky, které tak pevně svíral v ruce, ale odmítl jsem, řekl jsem mu, ať něco koupí své matce.
Pro mě tato kytice nic neznamenala, ale pro toto dítě to byla naděje, která pomůže jeho matce znovu se postavit na nohy. Kolemjdoucí se mi smáli, nadávali mi, říkali, že kvůli lidem, jako jsem já, jsou děti ulice drzé a chtějí po nich peníze, ale mně jich nebylo líto. Jednou jsem šla do práce a dvě ženy si povídaly a z jejich rozhovoru jsem to poznala.
Uvědomil jsem si, že je to matka toho chlapce, už se vzpamatovala a v rozhovoru řekla, že kdyby bylo víc žen jako ona, svět by byl lepší. Tato slova mě zahřála u srdce a uvědomila jsem si, že zázraky se dějí, pokud v ně věříte. Chlapec věřil, že kytice zachrání jeho matku, a s vírou v srdci jí ji daroval, a matka věřila ve svého starostlivého syna a uzdravila se.
