Nasťa plakala v nejšťastnější den svého života. Faktem je, že neplakala ze štěstí, ale z nelibosti. Anastázie se vdávala v jednatřiceti, což je pro mnoho lidí staré školy považováno za poměrně pozdní věk. Všichni hosté v přípitcích zmiňovali Nasťin věk, jako by chtěli říct, že měla štěstí, že ji sbalili. Když viděla, že Nasťa je na pokraji života, rozhodla se její tchyně vzít věci do vlastních rukou…
Nasťa v nejšťastnější den svého života plakala. Faktem je, že neplakala ze štěstí, ale z nelibosti. Anastázie se vdávala v jednatřiceti letech, což je pro mnohé starousedlíky považováno za poměrně pozdní věk. Všichni hosté v přípitcích zmiňovali Nasťin věk, jako by chtěli říct, že měla štěstí, že ji sbalili. Když tchyně viděla, že Nasťa je na pokraji sil, rozhodla se vzít věci do vlastních rukou.
– Drahá, vždycky jsem snila o dceři, ale Bůh mi dal dva syny. Dnes jsem oficiálně našla dceru. Neposlouchejte všechny ty lidi. Vždycky tu byly a budou pomlouvačné jazyky. Vím to z první ruky, protože jsem se vdala v jednatřiceti. Vítej v rodině, má dcero.
Vypadalo to jako pouhá slova, ale tato slova zachránila Nasťě celý den. Nejenže se uklidnila, ale také dosáhla nové úrovně vztahu se svou tchyní. Šťastní lidé nemluví o jiných lidech. Ti nešťastní říkají o druhých ošklivé věci a snaží se tak utěšit sami sebe a ti ustrašení urážejí zastřeně, jako by naznačovali “špatnou medicínu”.
Nasťa se svými svatebními drtiči už nemluvila. Takové příbuzné a přátele nepotřebovala, zvlášť už ne. Odvážně je vyškrtla ze svého života. Teď je Nasťa šťastná. Má velké štěstí na manžela i na tchyni. Zpočátku ani nevěřila, že by v rodině mohlo být všechno tak klidné a harmonické. Jednoho dne jde Anastázie s tchyní do nákupního centra vybrat kočárek pro syna, který se jí za pár měsíců narodí.
