Od útlého věku se Julia vyznačovala laskavostí. To se projevovalo zejména v jejím přístupu k toulavým zvířatům. Krmila je a hrála si s nimi. Jak stárla, zůstávala stále stejně laskavou duší. Jednoho dne, když šla do práce, šla vynést odpadky. Její manžel se přehraboval v popelnicích. Když si Julie všiml, uhnul a předstíral, že jde jen kolem.
Dívka si všimla, že není opilý, ale jen hladový a zapomenutý. “Vezmi si tohle, kup si něco k jídlu,” podala mu peníze. Bezdomovec se na ni podíval, oči plné strachu. “Počkej na mě na té lavičce do šesti hodin. Možná ti budu moci pomoci. Řekla Julie a dala se do práce. Bezdomovec na ni čekal. Když k němu přistoupila, podal jí růži.
– Nebyla ukradena, nebyla oškubána. Pracoval jsem na vykládce a koupil jsem ho,” řekl. Julia ho pozvala k sobě domů. Tam poslala Ihora (tak se bum-jah jmenoval) do koupelny a běžela do obchodu. Koupila nějaké spodní prádlo a sportovní oblečení. Později Ihor vyprávěl svůj příběh. Loni vezl jeho otec snachu a vnučku autem k zubaři, když do nich narazil náklaďák se sklápěčkou.
Nikdo nepřežil. Po nehodě začal Ihor černě skučet. Nemohl přestat. V okolí nebyl nikdo, kdo by mu pomohl dostat se z opojení. Matka mu zemřela před dvěma lety a jeho žena vyrůstala v sirotčinci. Jeho kamarádi nějak zapadli, ale objevila se parta opilců. A nakonec se ocitl bez domova a bez dokladů. Když si Igor uvědomil, že je bezdomovec, nijak zvlášť ho to nerozhodilo.
Neměl za co a za koho bojovat. Chtěl jen zemřít a vrátit se ke své rodině. Myšlenku na sebevraždu však nenáviděl. Místo toho se dostával do nejrůznějších rvaček a hádek, ale zabít se nedokázal… Ale Julie, která mu dala 500 rublů a pozvala ho k sobě, v něm probudila naději. A Igor začal bojovat sám za sebe. Za své doklady a práva… O půl roku později se vzali.
