Je mi pětačtyřicet let. Mám starší sestru. Žije se svou rodinou v sousedním městě. Já jsem ve svém rodném městě sám. Bydlím se svou rodinou ve svém bytě. Měli jsme tetu. Byla to bezdětná žena, která se ráda starala o mé děti. Obzvlášť ráda měla mou nejmladší dceru Anyutu. A Anyuta měla tetu Mášu ještě raději než vlastní babičku.
Když ji neviděla jeden den, nebyla ve své kůži. Moje děti vyrostly a rozprchly se do svých rodin a bytů. Anyuta po dokončení univerzity začala pracovat a koupila si jednopokojový byt na internetu. Rozhodla jsem se, že si tetu vezmu k sobě.
V té době už začala bydlet v nájmu a potřebovala péči. Moji rodiče měli díky Bohu výborné zdraví a mohli se o sebe postarat sami. Anyuta věnovala veškerý svůj volný čas babičce Máše. A když teta cítila, že brzy zemře, přepsala svůj byt na mou dceru.
Anyuta se se souhlasem tety Máši rozhodla, že do bytu pustí nájemníky, aby jí usnadnila placení nájmu. Před měsícem teta Máša zemřela. Její sestra a dcera se s ní přišly rozloučit. Necelé tři dny po uložení těla tety Máši mě přišli navštívit příbuzní.
– “Budeme tu za chvilku,” řekla sestra, “jen si dojdeme pro klíče od bytu tety Máši.” “Ten byt patří Anyutě, jestli to nevíš. “A proč by vám měla dávat klíče?” překvapila mě ta bezelstnost. “No, Anyuta má svůj vlastní byt a moje dcera tu chce studovat. Nemůže bydlet na koleji. “Mohli by nám dát byt, jsme přece rodina,” řekla sestra.
“Zeptám se dcery a ona vám pronajme levnější byt,” řekl jsem. Tato možnost se sestře nelíbila a dostala záchvat vzteku. Ukázala jsem jí dveře. Cítím však, že to není poslední skandál, který jsme s ní zažili.
