Mykytu vychovávali prarodiče. Chlapec si své rodiče téměř nepamatoval – jen matné útržky, střípky vzpomínek…
Vyrůstal u prarodičů. Mykyta věděl, že jeho otec měl nehodu a zemřel, a o matce dlouho nic nevěděl, slepě na ni čekal, až jednoho dne, když se zeptal, kde je jeho matka, babička ztratila nervy a řekla: “Jak můžeme vědět, kde je tvoje matka? Určitě někde umrzla v závěji… kdo ji zná, tenhle opilec?
Mykyta tomu nemohl uvěřit, ale dědeček ho uklidňoval a říkal, že on i babička tu pro něj vždycky budou a nikdy ho neopustí. Bylo to skoro tak. Mykyta se brzy oženil, otevřel si vlastní restauraci, která se brzy stala nejlepší ve městě, a když se mu narodil syn, dal mu na počest dědečka jméno Anatolij.
Mykyta byl svým prarodičům vděčný, protože díky nim se stal tím, kým je, a nebýt jich a jejich kontaktů v 90. letech, pravděpodobně by žil se svou ženou v pronajatém bytě a šetřil na vlastní bydlení. Nikitovi šlo všechno skvěle, až na jednu ženu bez stálého bydliště, která se neustále motala před jeho restaurací.
Několikrát ji dokonce odvedla policie, ale každý druhý den se do centra vracela. Jednoho dne Nikita spatřil svou servírku, jak ženu tajně krmí před služebním vchodem do restaurace. Něco se mezi nimi stalo a bezdomovkyně řekla: “To je v pořádku, dcero, dokud máš chleba a vodu, je všechno v pořádku.” “Co jsi to řekla?” Nikita nedokázal potlačit překvapení.
“Já jídlo nekradu, nosím si ho z domova.” – “Co jsi říkala?” – Nikita se znovu obrátila k bezdomovkyni. “Existuje takové přísloví: “Dokud je chleba a voda, je všechno v pořádku.” – žena vysvětlovala, že ji moc lidí nezná… Nenadávej té holce, chtěla mi pomoct.
Už mě neuvidíte, nebojte se. S tím se žena zvedla k odchodu, ale Mykyta ji pozval do své kanceláře a řekl jí, ať si zatím něco uvaří. “Jak jste se ocitla na ulici?” zeptal se muž. “Ach, synku, to je dlouhý příběh… Vdala jsem se z lásky. S manželem jsme se měli moc rádi, ale jeho rodiče mě hned neměli rádi… byli v rodině výš.” – “Jak se jmenoval váš manžel?”
– Mykyta si nemohla pomoct a zeptala se – “Anton… ale lásky mého muže jsem si neměla užívat dlouho… Když byly našemu synovi dva roky, měl můj muž autonehodu
– A jak se ten syn jmenoval? – Mykyta, můj Mykyta… – Ano, a pak… co se stalo pak? – A pak… doufala jsem, že mě v tak těžké době tchánovci podpoří, protože jsem neměla nikoho jiného na světě, byla jsem sirotek…
Můj tchán měl dobré známosti ve městě. Obvinil mě, že jsem ukradla peníze z obchodu, kde jsem pracovala, na dva roky mě zavřeli, zbavili mě rodičovských práv, bydlení, všeho, co jsem měla… a už nikdy jsem se nesměla přiblížit ke svému synovi… – A… jak se jmenoval tvůj tchán?” zeptala se Mykyta a skoro plakala.
To jméno nikdy nezapomenu,” odpověděla žena a podívala se na podlahu. Mykyta si před bezdomovkyni klekl, omluvil se jí, že ji celou tu dobu vyháněl z restaurace, a pak jí všechno řekl. Nakonec se matka a syn po třiceti letech našli. Dlouho plakali a objímali se. Nyní s nimi Nikitova matka žije. Se snachou vychází dobře a pomáhá manželům s dítětem.
