Slitovala jsem se nad babičkou a nastěhovali jsme se k ní jako rodina. A po její smrti se celá rodina seřadila do fronty na dědictví.

Měli jsme dlouhověkou prababičku. Bylo jí 90 let a žila na vesnici. Ale jak stárla, bylo pro ni stále těžší zvládat svůj velký dům sama. A tak vyvstala otázka – kdo půjde bydlet k babičce? Moji rodiče na to vůbec neměli.

Ve městě byli naprosto spokojení, táta pracoval jako ochranka, máma pracovala ve stejné kanceláři, kterou hlídal. Měli klidný život a nehodlali dělat žádné změny. Moje sestra se vdala a s manželem také žili ve městě. A novomanželé se nechtěli stěhovat na vesnici. Měla jsem v té době dvě malé děti.

Mému synovi je 5 let, dceři 3 roky, ale babičky mi bylo tak líto, že jsem ji nemohla nechat samotnou… promluvili jsme si s manželem a rozhodli se, že pojedeme do její vesnice a budeme s ní žít. Z babiččiny vesnice to bylo do manželovy práce jen 40 minut jízdy.

Začali jsme pronajímat náš byt ve městě a peníze jsme investovali do babiččina domu. Zavedli jsme plyn, udělali dobrý záchod, předělali koupelnu a postavili plot. I když byla stará, babička mi vždycky pomáhala s dětmi, dokonce s nimi chodila k řece. Každý víkend jsme jako rodina chodili do lesa na ryby. Po pěti letech však babička zemřela.

Doslova druhý den po pohřbu se manžel mé sestry bez obalu zeptal: “Jak si rozdělíme dům? To jsou ale nervy… už v prvním roce, kdy jsme se k babičce nastěhovali, mi dala darovací smlouvu. Dům prodávat nebudeme, jsme tu šťastní. Když sestra zjistila, že dům je jenom můj, začala křičet. Neměla jsem slov.

Ještě že jim manžel přímo a ostře vysvětlil, že na dům nemají právo, ať vypadnou. Sestra mě stále pomlouvá a hází na mě špínu za mými zády. A matka se mě stále snaží přesvědčit, abych se vzdala domu a rozdělila si peníze, což rozhodně neudělám.

Beaucoup de gens partagent leurs histoires avec nous pour savoir ce que les autres en pensent. Si vous avez une opinion ou une suggestion concernant cette histoire, veuillez l'écrire dans les commentaires Facebook.

Related Posts