Než jsme se vzali, když jsme s manželem teprve chodili, snili jsme o synovi. Když jsme se vzali a já otěhotněla, těšili jsme se na vyšetření. Na prvním ultrazvuku jsme však byli zklamaní. Naše dcera se narodila jako první. Oba jsme byli s manželem naštvaní, ale nedalo se nic dělat. Otěhotněla jsem podruhé během dvou let.
Když mi lékař řekl, že budeme mít syna, Míša skákal radostí. Kosťa se narodil v pravý čas. Stal se smyslem naší existence. Dceru jsme samozřejmě také milovali, byla naším dítětem, ale ne tolik jako Kosťa.
Věnovali jsme mu maximum lásky a péče. Jednoho dne jsme se s rodinou rozhodli jít do kostela. U vchodu mě za ruku chytila stará slepá jeptiška. Bála jsem se jejího upřeného pohledu, který hleděl do dálky.
– “Protože děláš mezi svými dětmi rozdíly, ztrácíš to nejcennější. Odmítla jsem její ruku a křikla na stařenu. Ale o tři roky později se tato strašná předpověď vyplnila. Náš milovaný syn se během matčiných letních prázdnin utopil v řece.
Byla to rána, ze které se s manželem stále nemůžeme vzpamatovat. Přišli jsme o všechno. Pro co žít? Moje dcera bude jednou snacha, co budeme dělat? Jsem zoufalá. Zasloužili jsme si takový osud? Proč nám Bůh seslal takovou zkoušku?
Tolik otázek, ale žádné odpovědi. Káťa je také unavená z toho, že nás uráží. Někdy říká tak hrozné věci. Například: -Vy s tátou se tak trápíte, jako byste už neměli žádné děti! Jak jí mám vysvětlit, že jsme přišli o to nejcennější.