Moje matka utrpěla mrtvici a ochrnula na jednu stranu, takže jsme se rozhodli ji přijmout. Její sestra ji nechtěla přijmout, protože mají děti a v jednopokojovém bytě pro ni není místo. Zvažovali jsme možnost ošetřovatelky, ale naše finance nám to nedovolily a sestra nám odmítla dát peníze.
Napadlo nás, že bychom za ní mohli jezdit, navštěvovat ji, ale i tato možnost padla, protože ji nemůžete nechat samotnou a jezdit za ní několikrát denně přes celé město se nevyplatí. Uplynulo půl roku, co u nás maminka bydlela, nestrkala do nás, už se skoro uzdravila.
Rozhodli jsme se, že ji pozveme, aby s námi žila natrvalo, mysleli jsme si, že nám pomůže, postará se o děti, už nejsou malé. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem neslyšela, jak matka mluví se sestrou po telefonu: -“Dcero, všechno bude v pořádku. Prodáme můj byt a splatíme tvou hypotéku.
Za ty peníze koupíme Lily byt ve městě, protože až půjde studovat, bude muset někde bydlet. Matka mi pak řekla o svých plánech: “Synu, nevadilo ti, že bydlím s tebou. Proto jsem se rozhodla prodat svůj byt, abych pomohla tvé sestře. -“Mami, nikdy jsem nebyl tak nervózní, vždycky jsem všeho dosáhl sám, nikdy jsi mi nepomáhala, sám jsem se vzdělal, sám jsem koupil auto pro rodinu a dům, kde s námi bydlíš, jsem postavil od základů.
Totéž nemohu říci o Genově sestře Eleně, které rodiče zaplatili svatbu a matka jí také dala peníze na zálohu na počítač. A víte, co mi řekla? Oleně nepomáhá nikdo kromě mě. V tomto životě mi pomohl můj otec, když byl naživu. Chodili jsme spolu nakupovat stavební materiál, společně jsme položili základy domu, naučil mě, dá se říct, všemu v životě. Po tomto rozhovoru jsem se rozhodl, že matku odvedu k dceři a nechám ji, ať se o ni postará. Možná jsem matce křivdil, ale prostě mě frustrovalo, že si mě vůbec nevážila.
