Se sestřenicí jsme se vdávaly ve stejný den. Já mám dvě děti a ona tři. Já mám skvělého manžela, ale ona na svého muže štěstí neměla. Je mi sestry líto. Vím, že potřebuje pomoc, je to pro ni těžké fyzicky i finančně. Jednoho dne jsem se rozhodla, že jí dám oblečení po svých synech.
Zavolala jsem jí, domluvila si schůzku a šla k ní se třemi velkými taškami. Nezapomněla jsem vzít dort a nějaké sladkosti. Moje maminka vždycky říkala, že na návštěvu se nesmí chodit s prázdnýma rukama. Seděly jsme a povídaly si, vzpomínaly na dětství a školní léta. Poděkovala mi a já odešla domů.
O týden později jsem ráno doprovázela syna do školy, když jsem na trhu uviděla starou ženu, která prodávala různé věci. Ze zvědavosti jsem k ní přistoupil, abych se podíval, co prodává, a najednou jsem si všiml známého předmětu.
Přistoupil jsem k ní, abych si ji prohlédl zblízka. Zjistil jsem, že je to zimní kombinéza mého syna, kterou jsem daroval sestře. Zeptal jsem se jí na cenu a ona mi zavolala, abych se ujistil. Poznala jsem sestřin hlas. Pak prodavačka řekla, že jsou tam i další dětské věci, a otevřela krabici. Byly tam všechny věci, které jsem před několika dny darovala sestře.
Myslel jsem, že potřebuje pomoc. Nejdřív jsem chtěla sestře zavolat a zeptat se jí, proč to všechno dala na prodej. Bylo pro mě bolestné vidět věci svých synů v cizích rukou. Ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že ty věci nejsou moje.
Mohla je vyhodit a já bych pak viděl kombinézu v popelnici. Neuklidňoval jsem se, ale přesto jsem se neodvážil sestře zavolat. Možná jsem ji nějak urazil? Nechápu, co se to se mnou děje: neporadili se mnou a začali s věcmi nakládat, jak chtěli, bez mého vědomí. Nebo jsem se konečně dočkala plodů své vlastní dobroty?
