Anton, můj syn, se před třemi měsíci oženil. Žijí s námi. Jeho žena Marina mu vždycky mluví pravdu do očí. Někdy mi dokonce vynadá. Ale teď mám doma takový pořádek, jaký jsem si nemohl zavést mnoho let. Naučila nejen svého manžela, ale i mého manžela, aby nerozhazoval své věci. A někdy vynadá mému muži i mně.
Ne moc, ne často, ale stává se to. Je to otázka života. A přesto mě velmi rozčiluje, že mě Marina oslovuje “ty”. Ne, není to projev úcty. Neříká mi “mami”, “Alevtino Jakovlevno”, “teto Alejo” nebo prostě “Alejo”. Říká mi “ty”…
Je mi padesát čtyři let a stále pracuji. Někdy musím jezdit do oblastního centra na služební cesty. Jezdím tam i zpátky autobusem. Domů přijíždím ve dvanáct hodin. Manžel ani syn na mě nikdy nečekají. Když jsem přijela, už spali.
Nemluvě o tom, že mi ani nepřipravili nic k jídlu z cesty. A teď se vracím z další služební cesty. Blížím se k domu a vidím, že se v kuchyni svítí. “Zapomněli ho vypnout,” pomyslím si. Jdu ke dveřím svého bytu, sáhnu do tašky pro klíče a najednou se dveře samy otevřou. Nebo spíš je otevřela Marina.
– Díky Bohu, že jsi přišel. Měl jsem o tebe strach. Dvakrát jsem ohřála večeři,” řekla. “Stála jsem tam a tleskala a pak jsem se rozplakala. Jsi v pořádku?” švagrová byla ustaraná, objala mě a začala hladit po zádech. “Poprvé… po třiceti letech…
Čekají na mě doma,” řekla jsem přes vzlyky. “Umyj se a pojďme na večeři,” řekla Marina. Když jsem přišla do kuchyně, uviděla jsem na stole bramborovou kaši a řízky. A čaj. Od toho dne mám dceru. Dceru, ne snachu. Dceru s charakterem.
