Petro vyrůstal v početné rodině. Jeho otec, milovník chůze, střídal jedno zaměstnání za druhým a matka se snažila uživit jejich tři děti prací v domácnosti a brigádami. Petro byl z dětí nejstarší a matce vždy pomáhal. Staral se o své mladší sestry. Ty vyrůstaly a také pomáhaly s domácími pracemi.
Jeho otec brzy zemřel a matka často plakala. Petro se svými kamarády často chodil na konec vesnice. Tam stál starý dům, ve kterém už dlouho nikdo nebydlel. Chlapci sedávali na prknech, luštili semínka a vyprávěli si různé příběhy ze svého života. Petr nikdy nekupoval semínka, maminka mu nikdy nedala žádné peníze, všechno si šetřila.
Ale jeho kamarádka Olenka mu tajně dávala semínka do dlaní a společně se těšili z prosté zábavy. Olenka si také často sedla vedle něj a pohostila ho. Zpočátku se chlapec před dívkami cítil nesvůj. Pak začal chodit k Olence na zahradu a plít záhony, zatímco její rodiče byli v práci. Povídali si a smáli se, a když jí pomohl, přinesla na zahradu sladký čaj a vázu se sladkostmi.
Petro skromně odmítl, ale dívka ho nepustila, dokud ho nepohostila sladkostmi k čaji. Sladkosti byly v Petrově domě vzácné, kromě svátků, a tak byl dívce vděčný za její dobrosrdečnost. Vyučování bylo pro chlapce těžké, ale snažil se. Nejlépe mu však šly sporty, a tak po škole nastoupil do sportovní školy.
Olena nastoupila na lékařskou fakultu. Olena se vdala, její rodiče předčasně zemřeli. O několik let později Petr zjistil, že Olena to v životě nemá lehké. Její manžel chodil ven a pil a rodina neměla peníze. Nemohl si najít místo pro sebe. Rozhodl se, že své kamarádce z dětství pomůže. Přivezl jí jídlo z města. Maso, semena, obiloviny.
Požádal matku, aby jí to všechno dala. Olenka plakala a děkovala Petrovi. Později podala žádost o odchod ze školy a doufala, že všechno bude v pořádku. Petro často jezdil do vesnice a nosil Olenčinu synovi různé dárky. Celá vesnice si šeptala, že se do sebe zamilovali. Jednoho dne vzal Petr velkou kytici květin a šel za svým zachráncem z dětství.
