Od dětství žije Oleh se svou romskou matkou. Ta měla tělesný handicap – krátkou ruku, což byl důvod, proč byl od dětství šikanován svými vrstevníky.
Od mateřské školy Oleh jen slýchal, jak se ostatní děti jeho matce posmívají. Svou matku nenáviděl. Odmalička snil o tom, že uteče z domova a za matkou se už nikdy nevrátí. A ona celý svůj život zasvětila synovi. Čas rychle utíkal. Než se Marina nadála, její syn končil střední školu a dělal přijímací zkoušky na univerzitu v Kyjevě.
A Oleh sám byl velmi šťastný a nadšený, že konečně může z tohoto města utéct. Říkal, že už se sem nikdy nevrátí. A tak se skutečně stalo. Oleg nastoupil na univerzitu, kam celý život snil jít. Našel tam svou lásku, oženil se a našel si dobrou práci. Jeho život se odvíjel tím nejlepším možným způsobem.
Nyní má krásnou ženu a dva syny, pracuje ve velmi prestižní společnosti a má vše, o čem vždy snil. Ale o své matce se vůbec nezmínil. Za ta léta muž své rodné město ani svou matku vlastně nikdy nenavštívil. Telefonoval s ním jen několikrát, a to jen proto, že mu matka volala. A jednoho dne jeho stará paní bez ohlášení přišla navštívit svého syna. Neviděla ho už mnoho let a svá vnoučata vídala jen na fotografiích.
Oleg nebyl vůbec rád, že svou maminku vidí. Jako obvykle se jí místo vlídného a srdečného pozdravu rozhořčeně zeptal, proč přišla. Marina sama synovi řekla, že cítí, že brzy odjede, a proto se přišla rozloučit s ním i s vnoučaty. Oleha tato slova nedojala, a tak se snažil matku co nejrychleji dostat z jejich domu. Sám jí koupil lístky domů a dokonce ji odvezl na nádraží. O nějaký čas později přišla zpráva o Marinině smrti.
To Olegovi řekla Marinina sousedka. Ten se neodvážil přijít na matčin pohřeb, ale jen na čtyřicet dní. Soused mu ukázal cestu na hřbitov a k matčinu hrobu. Když jeli autem, vyprávěla mu velmi zajímavou historku. Ukázalo se, že když byl Olehovi teprve rok a půl, měl s matkou nehodu. Přímo do nich narazilo auto řízené opilým mužem. Marina se o celou nehodu postarala, aby se jejímu synovi nic nestalo.
Tak se stalo, že si po mnoha operacích musela zkrátit levou ruku. Oleg okamžitě zbělel. Okamžitě se před matkou zastyděl, že jí svým chováním ničí život. Ale bylo už pozdě. Muž stál u matčiny postele téměř do noci a prosil ji o odpuštění. Věděl, že mu odpustila, ale v srdci mu bylo velmi těžko a smutno z jeho slov a činů.
