Bylo pozdě večer. Venku zuřila opravdová bouře. Vracel jsem se domů z práce, vánice mi zakrývala oči a viditelnost byla nulová na vzdálenost tří metrů. Cestou jsem se zastavil v supermarketu, abych si koupil nějaké jídlo k večeři. Na ulicích nebyli skoro žádní lidé. To je pochopitelné, komu by se v takovém počasí chtělo ven? Když jsem vešel do supermarketu, všiml jsem si jen jedné osamělé ženy.
Nakoupil jsem vše, co jsem potřeboval, a spěchal zpátky k autu, ale opět jsem bezděčně zahlédl sedět starší ženu, stále zasypanou sněhem. Položil jsem tašky do auta a přistoupil k ženě. No, nemohl jsem minout lidský žal. Zjistil jsem, že to byla malá shrbená stařenka. -“Proč tu sedíte? Vždyť zmrzneš! Trochu usnula, a když jsem na ni zavolal, podívala se na mě uslzenýma očima, tak toužebně, že jsem mimovolně ztuhl, a zašeptala.
-“Nevadí!” “Co to znamená? Ne, pojďme se zahřát do auta! Téměř násilím jsem ji vtáhl do auta. Tam trochu roztála a na jejích starších tvářích se objevil ruměnec. -“Tak co se ti stalo? Najednou začala křičet a zakrývala si oči vrásčitýma rukama.
Dusíc se slzami mi řekla, že se její dcera vrhla ven. Její dcera je alkoholička, vodí si do domu muže a nelíbilo se jí, že si na to stará paní stěžuje. Anna Petrovna vypadala jako milá žena, byla to bývalá učitelka matematiky. Nemohla jsem ji nechat na ulici, tak jsem se jí ujala. Zpočátku se stará paní cítila v cizím bytě velmi nesvá, ale brzy si zvykla.
Ráno mě probudila vůně palačinek, které velmi připomínaly ty od mé zesnulé babičky. Od toho dne se mnou žije Anna Petřivná, která mi s Pavlíkem hodně pomáhá. Už dlouho jsem rozvedená. Je úžasné, jak se někdy úplně cizí člověk může stát členem rodiny.