Je mi padesát let. Celý svůj život jsem zasvětil rodině. S Karinou jsme se seznámili ve dvaadvaceti letech a ve čtyřiadvaceti jsme se vzali. Svou ženu jsem velmi miloval, byla pro mě v jistém smyslu ideálem. Během našeho manželství jsem nikdy nepřekousl nevěru ani se neohlížel kolem sebe. Měli jsme dvě děti. Viděl jsem, že je pro manželku těžké zvládat dvě malé děti, a tak jsem jí po práci pomáhal.
Karina nikdy nepracovala a věnovala se hlavně péči o domácnost. Z mého platu mohla rodina žít a nic nepotřebovala. Pak se ale stalo, že firma, pro kterou jsem pracoval, zkrachovala. Našemu nejstaršímu synovi bylo deset a nejmladšímu osm let. Rodina zůstala bez obživy.
Můj přítel mi pomohl, nabídl mi, abych odjel pracovat do Itálie. Souhlasil jsem. Upřímně řečeno, životní podmínky tam nebyly nejlepší, ale platili dobře. Za sebe jsem moc neutrácel, všechno jsem posílal rodině. Oni si mohli dovolit žít ve velkém, zatímco já jsem spal v ošuntělé ubytovně a jedl převážně polotovary.
Bylo to moje vědomé stravování. Věřil jsem, že muž je povinen živit rodinu a starat se o blaho své ženy a dětí. Tak uplynulo patnáct let.V té době jsem ho navštěvoval jen několikrát do roka. Léta života ve špatných podmínkách nebyla marná, rozvinula se u mě řada chronických onemocnění. Svým dětem jsem však mohl poskytnout dobré vzdělání.
Moji synové se už dávno odstěhovali, žijí samostatně a pracují. Rok po mém návratu mi byla diagnostikována strašná nemoc. Nemoc ukázala pravou tvář mé rodiny. Moji synové mě nikdy ani nenavštívili, našli si k tomu různé důvody.
A moje žena se se mnou brzy rozvedla se slovy: “Viktore, jsem ještě příliš mladá na to, abych se věnovala beznadějně nemocnému člověku, promiň. Byl jsem neuvěřitelně zraněný a smutný. Moje žena mě opustila kvůli jinému muži. Naštěstí jsem se z toho dostal, ale nemám ponětí, jak žít dál.
