Často jsem ve filmech viděla, jak se ženy v mém věku odhodlávají k radikální změně svého života. Naivně jsem si myslela, že mně se to nikdy nestane. Teď je mi 52 let a už asi 15 let žijeme s manželem jako sousedé. Vzali jsme se velmi rychle, měli jsme děti a zpočátku jsme žili pro ně, ale pak jsme si uvědomili, že se k sobě hodíme.
Naše děti už jsou dospělé: Dceři je třicet let a má vlastní rodinu, synovi je pětadvacet a je také zcela samostatný. Proto jim nemusím věnovat čas a pozornost jako dřív. Mé city k manželovi už dávno vyprchaly a žijeme ve stejném bytě, protože je to pohodlné, aniž bychom museli oddělovat své životy. Není to tak, že by každá žena tady byla unavená ze života v takovém stavu. Myslela jsem si, že v mém věku už je pozdě něco měnit, a tak jsme tak žili dál.
Všechno by bylo při starém, kdyby jednoho dne nezasáhl osud. Šla jsem do železářství, protože jsem měla v plánu předělat dům. Manžel byl se vším spokojený, a tak jsem věděla, že pokud něco neudělám, všechno bude takové i nadále.
A já jsem chtěla udělat pozitivní změny nebo alespoň změnit atmosféru doma. Stála jsem tam a vybírala barvy, když ke mně přistoupil muž. Chvíli mi trvalo, než jsem v tom stříbrovlasém krasavci poznala svého bývalého spolužáka Liubomyra. Kdysi dávno jsme do sebe byli velmi zamilovaní.
Když jsme se potkali, okamžitě mě naplnila nostalgie a emoce, které jsem prožívala ve škole. Připadala jsem si jako ta dívka, která se na kluka z první lavice dívala zamilovanýma očima. Začali jsme si s ním povídat a přitom jsme si uvědomili, že je na tom stejně jako já. Bylo to, jako bychom byli dvě spřízněné duše, jejichž cesty se na chvíli rozešly.
Liubomyr mě začal přesvědčovat, že pokud jsme ve škole neuspěli, teď máme reálnou šanci. Bylo pro mě těžké tyto myšlenky přijmout, protože jsem měla děti a manžela. A pokud mi manželův názor nevyhovoval,Co by tomu řekly děti, z toho jsem byl dost nervózní.
Tak jsem požádal Ljubomíra, aby počkal, až je připravím. Blížily se moje narozeniny. Manžel se o tom ani nezmínil, někde se to ztratilo. Kamarádky mi naznačovaly, že měl poměr už dávno, ale já se příliš bála, než abych se o to zajímala. Odpoledne mi volala dcera, že má něco na práci a příští víkend mi nejspíš poběží pogratulovat. Večer volal můj syn. Jediný, kdo mi nezapomněl pogratulovat, byl Lubomír.
Dal mi obrovskou kytici květin a znovu mě požádal o ruku. Řekl však, že bude čekat tak dlouho, jak bude třeba. Teď si uvědomuji, že je to mezi námi vážné, a jsem dokonce připravena se rozvést. Uvědomuji si však, že moje děti mě nepochopí a manžel také ne. Navíc mi nebude rozumět ani mé okolí. Koneckonců existuje určitý společenský status, který musím dodržovat.
V hloubi duše však vím, že mi na tom už nezáleží. Chci být jen šťastná. Také si uvědomuji, že mé děti mi budou jen těžko rozumět. Nevím, co a koho ve mně uvidí, až se dozvědí, co jsem udělal, ale na druhou stranu je to můj život, ne jejich. Proč se musím dospělým vysvětlovat?
Možná mi teď nerozumějí, ale čas vše uvede na pravou míru. Koneckonců, stále to budou mé děti, se kterými mohu i nadále komunikovat. Ano, ne stejným způsobem jako dřív, ale pokračovat, nezapomínat na ně, jak se to v některých rodinách stává. Celkově nevím, kam směřuji a co z toho všeho vzejde, ale z nějakého důvodu si myslím, že stojí za to se rozhodnout.
Už mi nezbývá tolik času a nechci strávit zbytek života s nudícím se manželem, který se o mě už nezajímá, a dětmi, které s námi už dávno nežijí. Těžko s jistotou říct, co je v této situaci správné udělat. Ale pokud vám život dává šanci být šťastný i v 52 letech, stojí za to ji ignorovat?
