Po nábřeží šli dva lidé – matka se synem. Chlapec se matky na něco vesele zeptal a ona mu odpověděla zářivým úsměvem. Oba zářili štěstím. Zdálo se, že nevnímají nikoho jiného než jeden druhého.
A kolemjdoucí se na ně usmívali, když je míjeli. Marina byla velmi skromná a dobře vychovaná dívka. Po studiu v ústavu okamžitě spěchala domů ke svým knihám. Zábava mládeže ji nezajímala.
Jednoho dne však skromnou dívku potkalo neštěstí. Marina zůstala dlouho v knihovně, a když vyšla ven, byla už tma. Hloupě se rozhodla špatně odbočit přes park. Ve tmě si nevšimla, že k ní přiběhl muž, zatahal ji za vlasy a spáchal hrozný zločin. Marina se vrátila domů a několik hodin plakala ve sprše.
O měsíc později zjistila, že je těhotná. Nejprve se chtěla dítěte zbavit, ale lékař, který ji vyšetřil, ji od toho začal odrazovat. Řekl, že potom by bylo velmi těžké otěhotnět. Břicho jí rostlo dál, ale Marinu to znechutilo. Neměla to dítě ráda a necítila k němu žádnou něhu.
Pak se rozhodla, že se dítěte vzdá, jakmile ho porodí. Porodní asistentka, která dítě přivedla na svět, byla zkušená žena a okamžitě si uvědomila, že s rodící ženou není něco v pořádku. Bez váhání dítě zabalila a položila Marině na hrudník. Ta vůně, to teplo v okamžiku převrátilo všechno v Marinině duši naruby. V tu chvíli si uvědomila, že je nejšťastnější matkou na světě.
