S Olegem jsme manželé už asi pět let. Děti zatím nemáme a v blízké budoucnosti je ani neplánujeme. Mimochodem, seznámili jsme se v práci. Oba s manželem jsme cukráři.
Na začátku naší kariéry jsme pracovali ve stejné cukrárně. Nyní jsme oba opustili práci v cizí cukrárně a založili si vlastní podnik. Navzdory všeobecnému přesvědčení vyžaduje vlastní podnikání mnohem více času a úsilí.
Ale přesto všechno máme svou práci velmi rádi. Máme velmi nabitý program, jsme profesionálové ve svém oboru a dorty si u nás na své oslavy objednávají velmi slavní lidé. Většinou se jedná o obrovské dorty, které vyžadují hodně práce. Naše podnikání neznamená podnik s mnoha zaměstnanci, pracujeme pouze já a můj manžel a máme také dvě asistentky.
To je rozsah našich zaměstnanců. Jinými slovy, nepracujeme ve výrobním měřítku. Svým způsobem je to vyvrcholení, protože každou zakázku děláme velmi pečlivě. Z nějakého důvodu se moji příbuzní rozhodli, že pokud nebudeme mít děti a budeme mít vlastní firmu, jsme povinni zásobovat cukrářskými výrobky celou naši rodinu po celý život.
Zpočátku mi bylo velmi trapné příbuzné odmítat, ale když mi matka zavolala s požadavkem, ano, požadavkem, ne žádostí, abych zítra upekla dort pro jistou sestřenici z druhého kolena, pochopila jsem, že je čas obchod zavřít. “Mami, zítra máme důležitou zakázku, nemůžeme.” – Jak by ne? Odlož tuhle zakázku, rodina je pro tebe určitě důležitější.
Začal jsem podrobně vysvětlovat, proč to nemohu udělat. Přesvědčilo to mou matku? Ne. Nakonec na mě křičela: “Ty jsi ale sobec, Světko! Takhle jsem tě nevychovala! Přesně to jsem si zasloužil. Téměř sedm let jsem takové žádosti neodmítal, ale jakmile jsem jednou odmítl, stal jsem se sobcem.
