Před dvěma lety jsem si vzala svého manžela Artema. Už jako malá holka jsem si vždycky představovala dokonalou svatbu, krásné šaty a milujícího partnera.
Když mě Artem požádal o ruku, začali jsme plánovat svatbu a oba jsme chtěli, aby to byl nejlepší den našeho života.
Vybrali jsme si symbolické datum, den, kdy jsme se před třemi lety poznali. Měli jsme všechno naplánované, od restaurace přes výzdobu až po fotografa.
V den svatby se u mě doma sešla spousta lidí a fotograf mi udělal několik skvělých fotek. Když jsme se ale chystali odejít na svatbu, zaslechli jsme něco zajímavého.
Moji bratranci a sestřenice mluvili o mých šatech a říkali, že jsem si měla vybrat něco lepšího, a některým příbuzným se nelíbilo místo konání ani myšlenka oslavy.
Co hůř, tchyně si stěžovala příbuzným a říkala, že jsem se jí nikdy nelíbila a že její syn dělá obrovskou chybu. Byla jsem tak rozrušená, že se mi chtělo brečet a křičet zároveň, ale můj oficiální manžel mě uklidnil.
Připomněl mi, že názory lidí by neměly ovlivňovat naši rodinu a že nejdůležitější je, žeže se máme rádi, na ničem jiném nezáleží. Vzali jsme se v kostele a pak jsme šli s hosty do restaurace.
Než se stačili usadit, vzal jsem mikrofon a řekl: “Milí příbuzní, přátelé a kolegové, zůstaňte, prosím, jen pokud jste za nás upřímně rádi. Ti, kteří nás nepovažují za důstojný pár, mohou naši oslavu opustit.
Po mém proslovu většina hostů včetně mé tchyně opustila sál. Zůstali jen ti nejbližší a s nimi jsme pokračovali v oslavě. Začali jsme náš společný rodinný život a bylo to opravdu jako čistý stůl.
