Můj manžel měl přítelkyni a rozhodl se opustit rodinu. Tato dívka byla jen o dva roky starší než naše nejstarší dcera. Zůstaly mi čtyři děti, které jsem musela živit. Neměla jsem čas truchlit. Manžel odvezl z domu všechny své věci: nechal tu jen dvě postele a tři židle.
Neprosila jsem ho, aby zůstal, neházela jsem flintu do žita. Jen jsem řekla: “Brzy budeme mít úplně všechno – a moje děti nebudou nic potřebovat.” Pohrdavě se na mě podíval a odešel.
O několik let později se ten muž vrátil. Pustil jsem ho do domu, dokonce jsem mu dal čaj, i když to byl nepříjemný host. Děti ho nepoznaly, byl pomačkaný a špinavý. Na tváři měl šedivé vousy. Vypadal prostě hrozně. Za celá ta léta nikdy nepřišel a nevyhledal děti.
Podařilo se mi dostat na univerzitu, kde jsem mohla studovat marketing: vždycky jsem snila o vyšším vzdělání. V současné době mám profesi marketéra, vydělávám dobrý plat a plně zabezpečuji své čtyři děti.
Nyní máme peníze i na dovolenou u moře. Svého bývalého manžela jsem krmila polévkou: bylo vidět, že má hlad. Děti o něm nechtěly slyšet, bylo jim to jedno. Neměly chuť s ním komunikovat.
Stal se v rodině nadbytečným. Bylo mu jasné, že už tu pro něj není místo. Když se najedl, požádal jsem ho, aby už sem nechodil. Zůstal bez domova, bez střechy nad hlavou, bez rodiny – vlastní vinou.
Byla to jeho volba. Schválně jsem ho pustil dovnitř, aby viděl, že máme všechno. Když je člověk opuštěný nebo ponížený, sebere všechny síly, aby bojoval a šel dál – a jeho život se změní k lepšímu.
