Než jsem se vdala, žila jsem vždycky na předměstí s rodiči. Ve velkém, prostorném domě se dvorem a zahradou, kde jsme měli veškeré potřebné potraviny z vlastní zahrady. A všechno ostatní jsme kupovali ve městě.
A právě na jednom z těchto výletů jsem potkala svého budoucího manžela. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít ve městě, ale láska všechno změní. Brzy jsme se vzali a já se s manželem přestěhovala do bytu ve městě.
Zpočátku bylo těžké žít ve všem tom hluku, shonu a provozu, ale časem si člověk na všechno zvykne. Často jsem jezdil k rodičům a užíval si přírody a čistého vzduchu.
Po třech letech manželství se nám narodil syn. Když dítěti byly tři roky, bylo jednodušší s ním někam jít. A my tři jsme šli k mým rodičům. Protože jsme neměli auto, používali jsme veřejnou dopravu.
Většina cest se konala v sobotu. A všiml jsem si, že většinou cestovali stejní cestující. Někdo z trhu, někdo na své venkovské sídlo. Tváře jsou vždy téměř stejné. A nejspíš si nás všimli i víckrát.
A jednoho krásného dne jsem netušila, že náš výlet se synem bude horký. Horký ne ve smyslu počasí, ale že nám ho udělají babičky. Ten den jsme jako obvykle jeli k mým rodičům. Brzy ráno byl můj manžel odvolán do práce, protože byl nemocný.
Rozhodli jsme se ale, že výlet nezrušíme, protože prarodiče se na svého vnuka vždycky těší.Tak jsme nastoupili do autobusu a já jsem posadila dítě vedle sebe. Neujeli jsme ani sto metrů, když mi jedna stará paní rozhořčeně a hlasitě řekla:
-“Občane, dejte si to dítě na klín. Toto je veřejná doprava, ne taxi. Na to jsem odpověděl, že je to pro dítě na mém klíně nepohodlné a že by mohlo při prudkém brzdění narazit zuby do předního sedadla.
Na to se všichni začali rozhořčovat: “Takže musíte platit!” Ale mému synovi jsou ještě tři roky a nemá cestovní kartu. Ale bylo jich hodně a já byl v menšině.
Abych byl upřímný, měl jsem dokonce strach, a tak jsem jízdné odevzdal. Řidič se mě ani nezastal, řekla jsem mu, že můj manžel tam není. Stalo se vám to někdy
