Svého nejmladšího syna jsem porodila ve 39 letech. Na toto dítě jsme čekali a měli jsme obrovskou radost. Jeho narození jsme oslavovali několik dní. A pak přišel čas jít na pasový úřad. Naše kamarádka tam ten den nepracovala a na jejím místě seděla jiná žena.
Když jsme jí sdělili účel naší návštěvy, vrhla na mě a mého manžela hodnotící pohled a zeptala se: “Vy musíte být babička toho dítěte?
Od té chvíle jsem neřekla ani slovo. Můj manžel jí řekl, že jsem jeho manželka a matka jeho dítěte. Dala nám nějaké papíry, manžel je vyplnil, já je podepsala a odešli jsme. Od té doby jsem neřekla ani slovo.
Když jsem byl mladší, také jsem občas nadával svým starším rodičům do prarodičů a dětí. Teď jsem si uvědomil, že nastal čas zaplatit za své chyby. Když jsem přišel domů, začal jsem se pozorně prohlížet v zrcadle.
Musela jsem si přiznat, že se nedívám na mladou dívku, ale na velmi starou ženu s opuchlým obličejem a nepříliš skvělou postavou po porodu. Žádné posilovny a kosmetické salony mi nemohly vrátit bývalou krásu.
Je čas zvyknout si na to, že až mě lidé uvidí na ulici se synem, budou si myslet, že jsem jeho babička. Víte, už jsem si na to zvykla. Stává se to vždycky tam, kde nás neznají: ve školce, v supermarketech, v kině a tak dále.
Vždycky musím vysvětlovat, že nejsem babička, ale matka. Zpočátku jsou všichni překvapení, ale pak si na to zvyknou a přestane je to zajímat.
Ale mně je to úplně jedno. Nevadí mi to, zvlášť když můj syn všem říká, že jsem jeho máma a je mi 19 let. Jednou mi dcera žertem řekla, že je mi osmnáct. Od té doby uběhl nějaký čas. Můj syn k tomuto věku přidal rok a rozhodl, že mi je 19 let. Věk 40 let je samozřejmě zvláštní.
Někteří z mých přátel už v tomto věku mají vnoučata. Všichni společně chodíme do parku a na první pohled není poznat, kdo je s vnukem a kdo s dětmi.
