Už od dětství jsem se vyznačoval tvrdohlavou povahou. Abych se tedy dostal z pod rodičovské péče, oženil jsem se v osmnácti letech proti vůli rodičů, abych se rychleji osvobodil z domova. Jak se později ukázalo, jednu “péči” prostě vystřídala druhá; můj manžel byl o třináct let starší než já.
A hned po svatbě prohlásil, že jsem příliš mladá, a tudíž nezkušená. Všechna rozhodnutí tedy bude dělat on a nebudou předmětem diskuse. Ačkoli jsem se nepovažovala za hloupou a nezkušenou. Vystudovala jsem univerzitu s červeným diplomem jako učitelka předškolní výchovy.
Proto mě rozrušilo, když jsem slyšela, že nemám dost rozumu a zkušeností. Teď, po dvanácti letech, chápu, že právě tehdy moje sebevědomí prudce pokleslo. Uvědomila jsem si, že nemá smysl manželovi odporovat, a tak jsem po nějaké době přestala vůbec rozhodovat. Ani manželovi rodiče o mně nemluvili příliš pochvalně. Když jsme se brali, byla jsem studentka.
Na kulinářská mistrovská díla nebyl vůbec čas – stáže, kurzy, diplomové práce, neustálé zápočty a kontroly. Vařila jsem, jen když jsem měla čas, a můj muž k tomu přistupoval tolerantně, ale nezapomněl si stěžovat své matce na nedostatek pořádného jídla v naší domácnosti. Tím se moje chuť vařit úplně vytratila.
Víte, žít, když vás nikdo neslyší, když vašimi slovy neustále opovrhuje, není tak snadné. Dokonce i moji rodiče, když jsem si jim chtěla postěžovat na život, okamžitě mě zarazili slovy: “Máš skvělého manžela.
Nauč se konečně vážit si toho, co máš.” Ale nikdo to na lidech nepoznal, manžel byl jedna věc a doma druhá, a já si opravdu myslela, že je se mnou něco v nepořádku. Chyběl mi rozum, moudrost, trpělivost, láska.
Byl jsem přesvědčen, že další kurzy a školení o budování rodinné harmonie by mi prospěly. A navštěvoval jsem je. Všechny nabyté znalosti jsem uplatnil v praxi. Od svého manžela jsem se však nedočkala odpovídající pozitivní reakce, spíše naopak.
A pak jsem se od společných přátel dozvěděla, že můj manžel má už mnoho let jinou ženu. Dokonce mi ji ukázali – krásnou, upravenou, sebevědomou. Nechápu, proč se na ni manžel hned nešel podívat, ale žil celou dobu se mnou?
A na druhou stranu, jestli by ta žena souhlasila s tím, že s ním bude žít – protože chození je jedna věc, ale společné bydlení je něco úplně jiného. A teprve tehdy, po dvanácti letech, jsem si uvědomila, že jsme neměli rodinné štěstí ne vlastní vinou, ale kvůli manželovi.
Považuji ty roky za ztracené, protože jsem se neustále cítila nějak neúplná, nerozumná, nepřitažlivá. Ostatně můj muž mě nikdy nezasypal květinami, dárky, ba ani komplimenty, a já teď chápu, že to bylo zbytečné, že jsem s ním prožila tolik let.
To, že má jinou ženu, se mi dokonce vymstilo – obvinila jsem ho z nevěry a požádala o rozvod. Manžel se rozvádět nechce, ale já to hodlám dotáhnout do konce. Jsem si jistá, že mám ještě nějakou šanci být šťastná.
