S bratrem jsme se vždycky velmi lišili, já jsem byl obtížný puberťák a můj starší bratr byl docela slušný, ambiciózní kariérista. Rodiče ho měli vždycky radši, byli na něj pyšní. A za mě se tak trochu styděli, neustále mě poučovali a žádali bratra, aby mě ovlivnil.
Nejdřív jsem odmítla jít na vysokou školu, pak – přivedla jsem si kluka k nám domů a řekla, že s ním budu bydlet. Rodiče z mého chování nebyli nadšení.
A pak rodiče odešli: nejdřív máma a o půl roku později táta. Byli nemocní, ale můj bratr dodnes říká, že nebýt mých výstřelků, mohlo to být jinak. Kvůli tomu jsme se s bratrem hodně pohádali, protože já si to nemyslím.
Uraženě jsem řekl – ať si vezme celý byt mých rodičů, když jsem ve všem vinen, nic nepotřebuji! A on, chlapec nepyšný – souhlasil. Odhlásil jsem se z bytu a odstěhoval se do jiného města, s bratrem jsem úplně přerušil všechny vztahy, bylo mi tehdy dvaadvacet.
Teprve po čtyřech letech, když jsem se měla oficiálně vdávat, jsem bratrovi zavolala – nějak se musíme usmířit. Přijel na naši svatbu a vůbec nic nepřivezl, nic nedaroval. Říkal, že prodal byt, začal podnikat, všechno tam investoval.
Žije v soukromém domě se svou bohatou snoubenkou, také se bude ženit. Když jsem se podívala na fotografii této jeho snoubenky, hned jsem pochopila – bratr se nezměnil, zajímají ho jen peníze.
Na svou svatbu nás s manželem nepozvali. V té době už měli všichni počítače a internet, takže jsme jejich svatbu sledovali přes video – právě ti hosté, které jsme potřebovali, byli solidní. A samotná svatba mi připadala trochu nudná. Nevěsta se ani jednou neusmála, jen seděla a hltala saláty.
Brzy se jim narodila dcera, kterou vychovávají jako princeznu. S prvním manželem to nevyšlo. Podruhé jsem se vdala a nevyšlo to. Ať už to bylo špatnými muži, nebo mnou, jedním slovem – zůstala jsem sama.
Ani jsem neměla dítě. Je těžké žít, když není nikdo nablízku. Navíc jsem onemocněl a skončil v nemocnici, a tady je zvláštní věc: můj bratr se v nemocnici objevil jako filantrop, ale koneckonců jsem ho neviděl už mnoho let, kromě občasného chatu na internetu. Přinesl pomeranče, všechno tak dobré.
Říká, odpusťme si – jsme přece rodina, nastěhuj se k nám do dvoupatrového domu nedaleko města, bude klid, budeš žít venku, já a moje žena budeme přátelé.Šel jsem. Ano, dali mi pokoj.
Malinký, s postelí, nočním stolkem, stolem a starou televizí a notebookem, který jsem měl pořád u sebe. Jak se později ukázalo – tento pokoj byl určen pro služku, ale charakter hospodyně sotva někomu vydrží.
Zpočátku jako by bylo všechno v pořádku: pomáhala jsem v hospodářství, ve smyslu – uklízela, vařila. Pak to přešlo do mých povinností. Na jaře a v létě začala zahrada a záhony za domem, je dobře, že se alespoň nechovají zvířata. Jenže všechen můj čas padne na plantáže.
Bratr mi občas jednou týdně dává skromnou částku a říká: “No, ale za co to utrácíš? Vždyť žiješ z konfekce!” S jeho ženou vůbec nemohu najít společnou řeč – neustále křičí, když se něco děje.
Jsem pro ně bezplatná pracovní síla, ale všechno je to servírováno pod omáčkou filantropie – říkají, že to oni mi pomáhají. Tuhle jsem si při úklidu v kuchyni ukrojil kus salámu a dal si ho na chleba jako sendvič k svačině.
Zvedl se takový křik, že prý nemůžeš počkat na večeři? A to všechno v tomto duchu. I o Vánocích jsem jako služka: nesednu si, dokud neobsloužím všechny potřebné a statné hosty u stolu. Vůbec si mě nevšímají, nechovají se ke mně jako k členovi rodiny.
Ani neteř si mě neváží, říká mi “ty” a tyká mi. Rád bych od nich odešel – ale kam? Je mi už přes čtyřicet let, nemám žádné dítě, žádný byt, nic! Ano, žil jsem lehkomyslně, ale mám za to platit celý život? Co dělat, když chcete změnu a ona se nedostavuje.
