“Mému synovi je nyní 35 let. Mně je 65 let. Porodila jsem ho pozdě, jak se tehdy předpokládalo. Dlouho jsme s manželem nemohli otěhotnět. Pak jsem si začala dělat starosti – zda se dožiji vnoučat.
Protože než bych syna vychovala, poskytla mu vzdělání a pomohla mu v životě, byla bych už sama stará. A já jsem nechtěla být starou babičkou a nemít možnost běhat s vnoučaty po hřišti, doprovázet je do školky, vyzvedávat je ze školy.
A teď se mé nejhorší obavy naplnily. Mému synovi je nyní 35 let. Neplánuje se oženit a už vůbec ne mít děti. Už jsem ho požádala, aby měl alespoň dítě “z cesty”. I když bych se tak stala babičkou.
Ano, chápu, že moje slova jsou sobecká a normální, zdravé matky by to říkat neměly. Ale pokud ve mně tato bolest sedí, co mám dělat? Dnes jsem opět přistoupila ke svému synovi a položila mu otázku:
“Máš obavy o svůj osobní život?” Na to mi syn odpověděl: “Mami, už je mi 35 let. Jsem dospělý chlapec.
Ale nemyslím si, že jsem až tak dospělý, když s tebou bydlím ve stejném bytě. Protože takhle jsi mě vychovala. Jsem na tobě závislá, na tvé péči, a někdy si říkám, jestli nejsem vdaná.
Ale na tobě! Vaříš, žehlíš, uklízíš. Je mi s tebou dobře. Proč potřebuji někoho jiného. Nenaučil jsi mě samostatnosti. A já už nemám chuť se to učit, protože se mi žije tak pohodlně.
Proto si to ani nedokážu představit – kdo jiný by se o mě mohl takhle starat? Nikdo. Vždycky jsem všechny své přítelkyně přirovnávala k tobě.
A žádná mě takhle nemilovala a nestarala se o mě. Proto nevím, jestli potřebuji rodinu. A vnoučata… Adoptujte si psa nebo kočku. A uklidni se.” A pak jsem začal přemýšlet o svém životě.
O tom, kde jsem udělal něco špatně. Co jsem udělal, že mi můj syn něco takového řekl. Vždyť jsem pro něj chtěl to nejlepší. Zpožděné dítě, vytoužené dítě. Všechno pro něj, všechno pro něj.
Starala jsem se o něj, bála jsem se, aby se neunavil, vždycky jsem ho vítala z práce, žehlila jsem mu košile. A teď se ukázalo, že jsem si vykopala jámu. Všechny mé sny se v mžiku rozplynuly.
Tak bolestné a smutné. Teď nevím, co mám dělat. Chápu, že jsem se tak neměla chovat. Měl jsem ze svého syna udělat samostatnějšího chlapce. Ale teď už je pozdě.
