– Miláčku, skončíš brzy s prací? – Asi za hodinu. – Mám se cestou zastavit v supermarketu? – Ano, je víkend, pojď dál, ať už nemusíš chodit ven, miláčku. Často jsem musela nakupovat sama.
Bydlíme na předměstí, ale raději nakupujeme ve velkém supermarketu ve městě. Všechno je tam čerstvé a rozmanité. Moje žena zastává vysokou funkci a často nemá čas.
S Veronikou jsme se seznámili na univerzitě a ona je velmi cílevědomá. Vyrůstala v nefunkční rodině. Vychovávala ji sama matka a často neměli peníze. Od dětství byla Vera zvyklá pracovat. Její matka pracovala a Vera od svých deseti let vedla domácnost.
Je výborná kuchařka. Nezapomíná však ani na seberozvoj, čte spoustu knih a pracuje na sobě. Právě tato touha ji vynesla na vrchol kariérního žebříčku. Jsem na svou ženu hrdý.
Její matka bohužel zemřela dříve, než jsme se poznali. Šel jsem do supermarketu, otevřel jsem seznam, který mi žena napsala, nakoupil jsem a odešel z obchodu se dvěma těžkými taškami. Uběhla skoro hodina, a tak jsem nastartoval auto a zamířil do manželčiny kanceláře.
Jel jsem autem, na jedné straně bylo pole a na druhé lesní plantáž. Silnice je opuštěná. Najednou si na autobusové zastávce všimnu osaměle stojící ženy zabalené v bundě.Bylo mi jí líto, a tak jsem se rozhodl vzít spolucestujícího.
Jakmile jsem zastavil, žena sama otevřela dveře zadního sedadla a nastoupila. “Potřebuju jet na předměstí,” řekla. “Dobře, ale taky potřebuju vyzvednout manželku z práce.”
Přikývl jsem. Jedeme ve třech, už se blížím k předměstí, otáčím se, abych se manželky zeptal, kam potřebuje jet, ale ona není na zadním sedadle. Moje žena tam sedí, bledá jako křída. Kam se ta dáma poděla? Moje žena se sotva zmohla na slova: “Nevím, ale Sašo, to byla moje matka….
