S manželem už dlouho sníme o vlastním bytě. Sedm let jsme tvrdě pracovali a šetřili na všem od dovolené až po oblečení, abychom si ho mohli splnit.
Nakonec přišel den “X” a my se šťastně nastěhovali do našeho nového domova. Moje štěstí neznalo mezí! První den jsme uspořádali kolaudační večírek pro naše přátele a příbuzné.
Všichni nás chválili a přáli nám vše dobré, až na manželovu sestru Olju, která bydlela ve vesnici a slíbila, že nás později navštíví. Moje tchyně mimochodem ten den zůstala přes noc.
Druhý den náš byt chválila a říkala, jak je dobře, že máme tři pokoje, že prý je dům vhodný pro členy rodiny. Už tehdy jsem tušila, že něco není v pořádku, ale nechápala jsem, na co se mám připravit.
O týden později k nám přijela na návštěvu manželova sestra se svými třemi dětmi a my jsme žasli nad množstvím zavazadel, která si s sebou přivezli. Manžel se hned zeptal, jestli se k nám stěhují, ale Olha řekla, že už se skoro stěhují.
Říkala, že její dvojčata se budou v létě stěhovat do našeho města a že je dobře, že máme byt, aby se nemusela starat o to, kde budou bydlet, až se sem přestěhují. Její manžel byl rozhořčený a řekl, že neplánujeme mít hosty. Olga argumentovala tím, že nejsou cizí a mohou dokonce platit nájem, ale její manžel trval na svém,
aby její dcery bydlely na ubytovně, nebo aby jim Olga pronajala byt, až bude schopna platit. Manžel jí také připomněl, že se nám brzy narodí dítě a že rodina je jedna věc, ale příbuzní jsou něco úplně jiného. Olga se urazila a obvinila manžela, že nebere ohled na její rodinu.
Pohrozila mu, že jí o svém rozhodnutí řekne. Druhý den přišla tchyně k nám domů a křičela na manžela, že je bezcitný a chamtivý. Vyhrožovala mu, že se ho zřekne, pokud si nerozmyslí, že u nás nechá bydlet její vnoučata.
Muž si však stál za svým a poté s námi příbuzní téměř měsíc nemluvili. Navzdory pomluvám jsme své rozhodnutí nedovolit příbuzným, aby nás navštívili, nezměnili. Věřím, že jsme se rozhodli správně.
