Nika, sedící v jídelně, se nechápavě podívala z okna: “Je to zadarmo? Můžu se posadit?” zeptal se třicátník a postavil na stůl sklenici s kávou. Nika automaticky přikývla a znovu se podívala z okna: “Stas. Jmenuji se Stas. A jak se jmenuješ ty?”
“Nika,” odpověděla, aniž by vzhlédla od okna. “Niko, máš manžela?” zeptal se bezelstně. “Ano, za týden půjde ze školy, má přítelkyni.
A já jsem těhotná. A nevím, co mám dělat dál. Myslím, že si dám v práci pauzu. “Zajímá tě ještě něco jiného, Stasi?” podívala se mu nepříjemně do očí. “Pracuješ?” “Ano. Ve firmě mého manžela.
“Pojď pro mě pracovat,” podal Stas dívce vizitku, “v mé cestovní kanceláři. Budeš vyplňovat vouchery pro návštěvníky. Práce není těžká, plat je vysoký.” – Proč? – Proč co? – Stas nechápal. – Proč tě zajímá moje práce? – Nika otázku upřesnila. – Upřímně?
Nevím. Když jsem tě uviděl v odrazu výlohy hračkářství, najednou mě napadlo, že kolem prošla moje žena. A ty ses tvářil tak, že jsem se o tebe bál. Moje Anna odešla před dvěma lety.
Byla v osmém týdnu těhotenství. Chvíli mlčel, napil se kávy a pokračoval: “Niko, vidím a chápu, že nejsi Anna, i když se jí podobáš. Ale… Možná to s ní souvisí? Vzala mi ženu a dítě a teď mi ukázala tebe. Také s dítětem.
Okamžitě jsem si tě oblíbila a potřebuješ podporu. Mám velký byt, pět pokojů, bydlím sám, je tu spousta místa. Nabízím ti jídlo a práci. Nenaléhám, nesnažím se rozhodovat za tebe. Jen nabízím pomoc.
V této fázi. Co bude dál, uvidíme. Nika se na Stase podívala se směsicí strachu a překvapení. Nevěděla, co vidí v jeho očích. Ale souhlasila…
