Žila jsem v manželství 8 let. Vdala jsem se ve svých 26 letech. Celé ty roky jsem pracoval 8 až 10 hodin denně.
Často jsem pracoval i o svátcích, abych si přivydělal. Moje žena v té době pracovala na 4 hodiny na částečný úvazek. Ale nic jsem nenamítal. Peněz jsme měli dost, i když samozřejmě u mé ženy byla znát jistá nervozita.
Vždyť jsem pracoval dvakrát víc než ona! A teprve po jejím odchodu (loni jsem ovdověl) jsem si uvědomil, kolik všeho kolem domu dělala ona. První měsíc jsem byl tak trochu v mlze.
Spoustu věcí jsem nevnímal. Teprve druhý měsíc života o samotě jsem si uvědomila, kolik toho můj milovaný udělal. Jsou to zdánlivě samozřejmé věci, ale přesto… můj byt se rychle stal špinavým.
Paradoxně jsem za osm let společného života nikdy nezapnula vysavač a pro mě triviální čištění koše a filtrů nebylo tak snadné – dokonce jsem se šla podívat na internet, jak se to dělá.
Ale to není všechno – vana se mi během několika týdnů pokryla dehtem, prach se vznášel v oblacích, v bytě se objevili pavouci. Možná tam pavouci byli vždycky, ale moje žena pavučiny účinně odstranila.
O chutném jídle se raději zmiňovat nebudu. Mé kulinářské schopnosti končí u sendvičů s vejci a sýrem. A takových maličkostí jsou tisíce… špinavá okna, špinavý kohoutek, špinavý sporák.
Z hlouposti jsem sundal povlak z teflonové pánve – jídlo se začalo připalovat. Záclony jsem sundala jen proto, abych je nemusela prát. Neumím si představit, jak se perou a suší záclony… Ženská práce není vidět, dokud ji někdo dělá.
Škoda, že teprve teď, když je pryč, jsem ani jednou neřekl “děkuji” za prostě čistý byt a chutnou večeři. A jenom moje žena dokázala vyprat a povlečení tak, že vonělo heřmánkem a lehce vrzalo. To všechno mi chybí. A velmi se stydím, že jsem si nevážil péče své ženy.
Už tu není. Ale můžete poděkovat svým manželům a manželkám jednoduše za to, že tu jsou… za maličkosti, které dělají, aby byl život lepší.
