Vždycky jsem si myslela, že mi děti budou ve stáří oporou. Pět let jsem je však neviděla – byly neustále pracovně pryč. Když jsem jim řekl, že přepisuji byt své neteře, najednou si našli čas, aby mě navštívili.
Bylo jasné, že jediné, co je zajímá, je můj byt. Do jejich výchovy jsem vložila celé své srdce a duši a vždy jsem se jim snažila dát to nejlepší.
Myslela jsem si, že mi ve stáří oplatí totéž, ale bohužel – nebyli příliš ochotní pomáhat. Nepotřebovala jsem toho moc, jen jednou týdně zavolat a jednou měsíčně navštívit, ale opravdu jsem nechápala, proč myslí jen na NĚCO, i když sestra vychovávala dceru jinak.
Když neteř zjistila, že se o mě nemá kdo starat, začala mě velmi často navštěvovat. S roční vnučkou jsem se nevídala vůbec. Ráda bych ji navštěvovala sama, ale po složité operaci se nemohu moc hýbat a musím odpočívat na lůžku. Bez ohledu na množství žádostí o pomoc to bylo marné.
V koupelně praskl kohoutek a trubka. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo zavřít vodu a zavolat syna, aby mi pomohl. Odmítl s tím, že má moc práce, ale že se pokusí přijet.
Čekal jsem na něj tři dny bez vody. Pak jsem si uvědomil, že nepřijde. Tak jsem zavolal instalatéra. Samozřejmě jsem to mohl udělat rovnou, ale chtěl jsem, aby mi pomohl syn. Byl velmi starostlivý a moc se mi po něm stýskalo, dlouho jsme se neviděli.
Později jsem se rozhodla vyměnit pračku s tím, že mi dcera určitě pomůže s výběrem, protože je tam tolik různých funkcí. Zavolala jsem dceři. A uslyšel jsem odpověď:
“Mami, všechny jsou stejné, vezmi si, který chceš, prodavači ti pomohou se rozhodnout.” Moje děti mě nikdy nenavštívily a přestaly se o mě zajímat. Jeden telefonát za měsíc a to bylo všechno. Dokonce jsem dostával pokročilé rady.
“Nemusíte nikam chodit, všechno si můžete objednat domů.” Jako starší člověk se v těchto technologických novinkách moc nevyznám, je to pro mě všechno divoké.
Jsem vděčná Marii, své neteři, která mě doučovala a starala se o mé zdraví, a když zjistila, že se o mě nemá kdo postarat, začala za mnou častěji jezdit a volat mi. Nakupovala, uklízela dům, vařila večeře a bezdůvodně se zastavovala na čaj.
Velmi jsme se sblížily a já jsem se zamyslela a rozhodla se jí přenechat svůj byt. S její péčí jsem spokojená. Bude to pro ni odměna za dobré zacházení se mnou. Moje děti už mají vlastní byty a platí za ně hypotéku.
A můj syn, jak jsem očekávala, zavolal právě ve chvíli, kdy jsem se chystala jít k notáři na konzultaci. Všechno jsem mu řekla, aniž bych cokoli tajila. Nejdřív to nechápal, myslel si, že si dělám legraci.
Když si však uvědomil, že nežertuji, začal se hádat. Řekl, že mám demenci a že je čas jít do nemocnice. Tento rozhovor mě nerozesmutnil, a tak jsem šla tam, kam jsem měla v plánu, a ten večer jsem měla hosty. Můj syn a dcera se uchechtli.
Začali mě přesvědčovat, že na stará kolena nechám vnoučata bez domova a budu žít na ulici, protože Marie mě určitě vyhodí, jakmile se stane majitelkou bytu. Naše debata trvala dlouho. Děti se mě zoufale snažily přesvědčit, ale já jsem zůstal u svého názoru a řekl jsem, že ho nezměním.
Nazvaly mě zrádcem a řekly, že už nikdy neuvidím svá vnoučata a že od nich nemám čekat žádnou pomoc. “Ale já jsem svá vnoučata neviděla a vaši pomoc jsem neviděla tak dlouho!” křikla jsem za nimi a zavřela dveře.
Zůstala jsem v bytě sama a uvědomila jsem si, že jsem udělala správnou věc. Možná to není fér vůči mým dětem a většina lidí mě odsoudí, ale je to moje volba a oni ji budou muset přijmout. Je to můj byt a já mám právo s ním nakládat tak, jak chci.
