Pocházím z chudé rodiny. Neměl jsem matku, otec nás tři vychovával sám. Musel pracovat ve dvou zaměstnáních a starat se o nás. Neustále měl málo času.
Tak se stalo, že nám nezůstali žádní další příbuzní, kteří by nám pomohli, takže jsme neustále chodili trochu hladoví a špatně oblečení, protože peníze, které otec vydělával, nám sotva stačily na to, abychom se nějak uživili.
Samozřejmě jsem byla velmi šťastná, když se Michael, syn náčelníka naší vesnice, rozhodl, že si mě vezme. Ne, nebyl ani hezký, ani zábavný – byl prostě jediný, kdo mě mohl dostat z bídy.
O Michaelově nabídce k sňatku jsem dlouho nepřemýšlela – hned jsem řekla ano, zvlášť když můj otec trval na tom, že bych si neměla nechat ujít příležitost k tak dobrému manželství. Ale náš život s Michaelem se nevyvíjel dobře. Nemiloval mě a já nemilovala jeho.
Od manžela jsem nedostávala žádné peníze, a tak jsem se jednoho léta rozhodla odjet pracovat do Německa.Tak jsem to udělala a tam jsem se seznámila s jednou ženou – Agnes.
Vypadala asi na čtyřicet let. Chvíli jsme si povídali. Jak se ukázalo, moje nová známá přišla před půl rokem o manžela a odjela do zahraničí za prací, aby se o něco postarala. “Tady se dá mluvit s lidmi a pracovat venku,” řekla Agnes.
– Nemám děti, doma na mě nikdo nečeká. A tak cestuji po celém světě.Před měsícem jsem byl v Portugalsku, teď jsem v Německu.A příští měsíc jedu do Dánska – budu tam pomáhat jedné starší paní v domově.”
Agnes jsem si oblíbila pro její otevřenost, veselost a pracovitost. Když jsme my mladší byly unavené nebo jsme si začínaly stěžovat, zpívala si nebo se jen usmívala. Ale jednou uprostřed noci se Agnieszce udělalo špatně. Bydlely jsme tehdy ve stejném pokoji a mě probudily nějaké podivné zvuky. Můj spolubydlící byl celý rudý a těžce dýchal. Po chvíli ztratila vědomí.
Nechápal jsem hned, co se stalo, ale pak mě napadlo, že to vypadá na anafylaktický šok. Měla jsem potřebné léky, protože sama trpím alergií a vím, co dělat v případě nouze.Dala jsem Agnes injekci a zavolala lékaře.
– Máte štěstí, že vedle vás byla ta dívka, – řekl lékař Agnes, když se probrala z bezvědomí. – Nebýt jí, tak spolu teď nemluvíme. Agnes se na mě vděčně podívala
– Zachránila jste mi život. To si budu navždy pamatovat. Jak se ukázalo, můj soused byl alergický na vosí jed.Ten večer jedna z nich vletěla do našeho pokoje a bodla Agnes.
Kdybych jí včas nepomohl, mohl případ skončit tragicky, ale po několika dnech jsem musel odjet domů. S Agnes jsme si vyměnily čísla a e-maily, ale od té doby jsme se neviděly. Občas mi posílala fotky ze svých výletů a já ani neměla, co bych jí poslala na oplátku.
Můj život v rodné vesnici byl velmi předvídatelný.Přesto jsem si s manželem nerozuměla. Vůbec mě nemiloval, a jednoho dne mi dokonce řekl, že už mě má dost a že na světě jsou mnohem hezčí a mladší dívky a že už mě nemá rád.
Tak jsem se ponížená od manžela musela vrátit k otci a on se zlobil, že jsem se vrátila – kvůli tomu jsem si tě nevzala, aby ses teď vrátila! Proč se tak stydím
– Tati, kdybych měla vlastní byt, tak bych k tobě nepřišla. Vydělám si na vlastní živobytí, jen nemám kde bydlet – a co mám dělat? – zlobí se můj otec. – Pořád mám na krku tvého bratříčka, už tě nemůžu živit!”
– Řekl jsem, že si budu vydělávat sám. Otec souhlasil, i když bez nadšení. Ale nedávno mi zavolal muž, který se představil jako notář. Jak se ukázalo, Agnes nedávno zemřela – byla nemocná a nikomu o tom neřekla.
Protože moje kamarádka neměla děti, odkázala mi svůj dům, což pro mě bylo naprosté překvapení. Řekla, že je to malý dárek pro vás za záchranu jejího života, sdělil mi notář do telefonu. Kdo by to byl řekl, že zázraky se dějí?
