Když jsme zjistili, že jsem těhotná, na prvním ultrazvuku nám řekli, že to budou dvojčata. To nás s manželem trochu překvapilo. Byla to pro nás docela výzva. Staršímu synovi je 10 let, rozhodli jsme se pro kluka a nakonec se nám narodili dva.
Ale už se nedalo nic změnit, budeme vychovávat další dva. Je to přece úžasné! V nemocnici jsem se vždycky ptala lékaře: “Je všechno v pořádku? Zdá se mi, že se hýbe jen jeden.” Ale lékaři vždy odpověděli:
“V den mých narozenin mě přišli navštívit rodiče a sestry. Strávili jsme spolu čas, slavili jsme. Šel jsem si odpočinout. Druhý den ráno jsem běžela za manželem a řekla mu:
“Odvez mě do nemocnice”. Odvezl mě a po nějaké době jsem porodila trojčata. U porodu se mnou byli dva lékaři. Vzali si obě malá miminka a odešli. Najednou slyším křik:
“Stůj!” Křičeli tak, že to slyšelo celé oddělení, doktor běžel zpátky a držel dvě ztracené děti. Když jsem se na ně podívala, byli v šoku, kde se mohlo vzít další dítě? Po chvíli mi podali telefon a řekli:
“Zavolejte svému manželovi. Teď jsi sama v šoku, manžela vyděsíš ještě víc, my diktujeme a ty mluvíš,” vzala jsem telefon a řekla: “Míšo, jestli řídíš, zastav”. On odpoví: Odpovídá: “Jsem doma.” Řekl jsem mu: “Tak se posaď.”
Posadil se a já řekl: “Porodila jsem, všechno je v pořádku.” On: “A kdo porodil?” Odpověděl jsem: “Dva synové a sladká holčička”. Minuta ticha, pak hlasitý smích a on řekne: “Kde dva, tam tři”, a později mi přivedli mé tři děti, bylo to nezapomenutelné.