Byl to pro mě těžký úkol, dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem se rozhodl správně, protože jsem prakticky všechno nedal svým dětem, ale cizímu člověku, ale teď chápu, že to možná bylo nejlepší.
Je mi 68 let a nedávno jsem se vrátil z práce ve Velké Británii, kde jsem byl 20 let. Nejela jsem tam kvůli sobě, ale kvůli svým dětem, chtěla jsem jim zajistit bydlení.
Dcera se vdala a nechtěla bydlet v našem starém domě na venkově, tak se s manželem přestěhovala do nájemního bytu. V té době jsem tvrdě pracovala, neutratila jsem za sebe ani korunu, všechno jsem šetřila, abych mohla dceři co nejdříve koupit byt.
Po šesti letech se mi podařilo tohoto cíle dosáhnout – dceři a zeťovi jsem darovala dvoupokojový byt. Pak jsem chtěla pomoci i synovi, který si k nám přivedl snachu Annu a narodily se jim dvě děti. O několik let později jsem jim koupil dvoupokojový byt.
Syn mě však velmi zklamal, protože se do nového bytu nastěhoval sám a s Annou se rozvedl.Kdybych věděl, že má takové úmysly, okamžitě bych byt přepsal na snachu a vnoučata, ale syn o svých plánech neřekl ani slovo. A teprve poté, co jsem mu byt darovala, se rozvedl a opustil rodinu.
Snacha s vnoučaty zůstala u mě, protože neměla kam jít. Je moc hodná – udržovala pořádek a sázela na zahradě. A syn začal žít s jednou ženou, něco mu nevyšlo, pak si přivedl jinou. Už jsem ztratil přehled, kolik jich bylo.
Teď je můj syn závislý na alkoholu, prý má takové dluhy za byt, že mu ho mohou zabavit. Vrátil jsem se z Británie s velkou sumou peněz a začal přemýšlet, co dál. Bylo mi jasné, že pro syna nemám žádnou naději, a nechtěla jsem ho ani vidět.
Moje dcera a zeť před čtyřmi lety prodali veškerý svůj majetek a natrvalo se přestěhovali do Kanady. V cizí zemi to pro ně není snadné a moje peníze by se jim určitě hodily, ale rozhodl jsem se, že všechno dám snaše a s Annou si za ty peníze postavíme dům pro nás dva. Zdá se, že stáří strávím se snachou a vnoučaty, protože vlastní děti se o mě nestarají.
