Po dlouhé době snažení jsem se konečně stala maminkou.Před třemi měsíci se narodilo naše dlouho očekávané dítě.Synovi jsme dali jméno Artur.
V prvních týdnech života byl velmi tichý. Dokonce jsem byla ráda, že je můj syn tak tichý, protože vyprávění kamarádek, jejichž děti jim od prvních dnů života pořádaly “koncerty”, mě trochu děsilo. Bydlíme ve starém paneláku, většina našich sousedů jsou starší lidé.
Nejdřív jsem se bála, že je miminko bude rušit, ale pak jsem se uklidnila, protože všichni měli děti a přece jen chápou, jaké to je. Ve třetím týdnu života se Artur začal, myslím, něčeho bát a pořád plakal. Trhalo mi srdce, že nevím, jak mu pomoci.
Můj syn dokázal v noci klidně spát a pak se najednou probudit a několik hodin bez přestání plakat. Jakmile tyto problémy s dítětem začaly, začala nám sousedka, paní Halina, která dříve působila jako klidná a milá žena, každý den klepat na dveře a prosila mě, abych “to dítě” uklidnila.
Chápala jsem, že není mladá a že je pro ni těžké poslouchat neustálý pláč dítěte, ale občas se mi podařilo syna jen na chvíli uklidnit. S manželem jsme dítě vzali k pediatrům, ale ti jen řekli, že by to mohla být kolika. Nic jiného jsme nezjistili.
Artur se neuklidňoval a sousedova nelibost rostla. Jednou v noci začala klepat na naše dveře. Samozřejmě jsme se jí asi desetkrát omluvili, ale jediné, co jsme jí mohli nabídnout, byly špunty do uší.
Další noc zavolala policii, ale ta přijela a jen si klepala na čelo. “Máme matku s dítětem odvézt na policejní stanici, nebo sepsat pokutu?” zeptala jsem se. – zeptala se ironicky sousedka a odpověděla vážně:”Teď nevím, co mám dělat, protože dítě stále pláče.
Jsou mu teprve tři měsíce a neumí jinak říct, že ho něco bolí, neunese to a koneckonců ani nemůže pochopit, že jeho pláč souseda rozčiluje.Možná bych měla vzít dítě a odstěhovat se na nějakou dobu k mamince, aby se takové incidenty s policií neopakovaly? Co si o tom myslíte vy?
