Svého manžela jsem poznala na koleji, studovali jsme na stejné univerzitě. Štěpán se o mě dlouho staral a začali jsme spolu chodit. Byl o dva roky starší než já, a když jsem byla ve třetím ročníku studia, uvědomila jsem si, že pod srdcem nosím dítě, a Štěpán v té době nebyl z této situace příliš nadšený.
Zasáhla jeho maminka a řekla, že když to jde, tak to jde i vychovat, a že nám pomůže. Do mých devíti měsíců jsem bydlela ve dvou domech, některé víkendy jsem jezdila k mamince a jiné ke Štěpánovi.
Když se přiblížil den “X” a já byla zapsaná v poradně (se Štěpánem jsme bydleli 150 km od sebe), byla to jeho matka, kdo trval na tom, abych se přestěhovala k nim, protože stěhování s dítětem by bylo ještě problematičtější. Tak jsem se nastěhovala ke své tchyni.Štěpán pracoval, ale jeho plat byl velmi malý, a já jsem byl v posledním ročníku studia.
Společně s jeho matkou jsme koupili všechno pro dítě (moje matka moc nepomáhala), respektive všechno koupila manželova matka. Do porodnice mě vezla skoro celá rodina (měli jsme malou porodnici), a když se dítě narodilo, tchyně zavolala na sesternu a zjistila všechny podrobnosti. Chodila za mnou několikrát denně, šťastná, že má vnoučka.
Bydleli jsme u ní skoro rok, i když jsme už měli vlastní dům s rekonstrukcí a nábytkem, ale nechtěla jsem ji opustit. V prvním roce společného života s manželem jsme měli dlouhé tahanice, hádali jsme se, chtěla jsem od něj odejít, zasáhla jeho matka a vysvětlila mi, že každý může rodinu zničit, ale ne každý se ji může pokusit zachránit.
Podporovala nás morálně i finančně. Když byl našemu synovi rok a 9 měsíců (to už jsme žili odděleně), stalo se něco nečekaného. Štěpán zemřel ve věku 22 let.
Chtěla jsem jít za maminkou, ale tchyně mi řekla, že neměla syna, ale teď má dceru a vnuka. A že mě neopustí, že nám pomůže. Pomohla mi sehnat práci a vždycky zůstala s mým vnukem, i když v té době pracovala. Letos to bude 11 let, co mi zemřel manžel, a s druhou maminkou komunikujeme jako matka s dcerou.
Jsem znovu vdaná a můj druhý manžel s ní komunikuje velmi dobře, někdy jí říká mami. Můj syn je s ní, když jsem v práci. Stále mi pomáhá, když mám nějaké potíže. Ti, kteří nevědí, kdo jsem, si myslí, že jsem její vlastní dcera.
V případě potřeby se mnou jezdí do nemocnic, voláme si desetkrát denně a nedej bože, když nemám k dispozici telefon. Je připravena volat do nemocnic i na policii. A kdyby měl každý takovou druhou mámu, myslím, že by bylo mnohem méně rozvodů. Proč jste to napsala? …
Nevím. Chtěla jsem se jen podělit o svůj vztah k mé druhé matce, jsem jí velmi vděčná za všechno, co pro mě udělala; nebudu vyjmenovávat všechno, myslím, že týden by nestačil na to, abych popsala, co všechno pro mě udělala.
