Bohužel mé vztahy s rodinou nebyly příliš dobré. Rodiče měli z nějakého důvodu raději mou starší sestru než mě, a to vždycky. Nikdy jsem nechápala, proč tomu tak je. Anna byla prostě pro mámu a tátu ve všem nejlepší dítě. Moje vlastní sestra se vždycky špatně učila, nesnažila se, rodiče nikdy neposlouchala.
Ale z nějakého důvodu byla víc milovaná a rodiče se jí vždycky hodně věnovali. Nebudu zabíhat do detailů toho, že moje sestra dostávala ze všeho nejvíc, Anna a já jsme byly povahově úplně jiné děti. Já jsem byla klidné a rozumné dítě, zatímco Anna byla pravý opak, a jediný člen rodiny, který mě měl upřímně rád a trávil se mnou hodně času, byl můj dědeček, otec mého otce.
Neměl rád maminku a mou hroznou sestru, ale vždycky mě rád viděl, choval se ke mně moc hezky, trávili jsme spolu spoustu času. Když jsem k dědečkovi jezdila, ani se mi nechtělo domů, kde mě skoro nikdo nečekal, a u dědečka jsem se vždycky cítila tak příjemně.
S dědečkem jsem prakticky vyrůstala, nejlepší vzpomínky na dětství jsem měla, když jsme byli spolu, jen on mi každý den něco řekl, vždycky mi něco zajímavého vyprávěl, vždycky mě chtěl něco naučit, chválil mě za učení a dával mi peníze na pamlsky.Rád jsem poslouchal jeho zajímavé příběhy. Jak se později ukázalo, dědeček mi odkázal svůj byt, rodičům nic neodkázal a byt připadl mně.
Měla jsem velkou radost, že mi dědeček odkázal celý svůj majetek, ale nevěděla jsem, jak tu zprávu přijmou moji rodiče a rodina. Byla jsem v posledním ročníku univerzity a chodila jsem s Michaelem.
Dokonce jsme plánovali společnou budoucnost. Tento byt byl pro nás darem od osudu. Když se táta s mámou dozvěděli o dědečkově závěti a o tom, co v ní bylo napsáno, bylo to pro mě velmi těžké období. Máma za mnou jednoho dne přišla a začala mi říkat, že bych ten byt měla prostě prodat a peníze rozdělit mezi nás všechny.
Vždyť já si ten byt nezasloužím, nemám právo si ho nechat pro sebe. Máma říkala, že se o dědečka starali až do jeho posledních dnů, dělali pro něj všechno, obětovali spoustu peněz a času, protože jsem se o něj nestarala.
Matka je přesvědčena, že dědeček byl jen starý člověk, a je jí mě líto, ale ten byt by jim měl právem a svědomitě patřit. Řekla, že ona s otcem bydlí ve dvoupokojovém bytě s mou sestrou a jejím dítětem a jejím manželem a já budu bydlet sama ve třípokojovém bytě.
Matka byla velmi nešťastná, že jsem ten byt dostala, nečekali takový obrat a byli uraženi dědečkovým jednáním. A já se okamžitě rozhodla, že jim nikdy nedám ani část toho bytu. Už dávno se ode mě prakticky odstřihli, dědu navštěvovali jen zřídka, moc nepomáhali a matka neříkala pravdu. Proč bych jim teď měl dávat jeho byt?
Hned jsem matce řekla, že se ho nikdy nevzdám a rozdělím se s nimi, a matka řekla, že jsem nevděčné dítě, že nikdy nečekala, že je na stará kolena nechám bez peněz. Teď je to pro mě velmi těžké, někdy mi svědomí říká, že se o ten byt musím s rodinou podělit. Musím se o majetek po dědečkovi dělit se svou rodinou?
