– “Připravte se, vojáku,” řekl rotmistr, “zítra jedete domů. Sbalte si věci, zítra se rozloučíme. Měl jsem velkou radost, protože jsem jel domů o sedm dní dřív. V hlavě se mi už přehrávaly scény, jak bude Julie šťastná, až mě uvidí. Julie byla v té době ještě moje přítelkyně.
Nebo jsem si to spíš myslel. Občas za mnou přišla, ale ty půlhodinové schůzky nic nepřinesly a mně se po ní stýskalo ještě víc. Ale chápal jsem, že studuje a nemůže být pořád se mnou. Druhý den jsem se po rozloučení s kluky vydal na nádraží, abych stihl vlak. Cesta trvala dvě hodiny.
Hned po příjezdu jsem koupila dvě kytice pro matku a Julii, pak jsem popadla matčiny oblíbené eklery a utíkala domů. Pár minut jsem s mámou poseděla a pak jsem hned běžela za Julií.
Máma mě pochopila a jen se na mě usmála, ani mě nezastavila. Zastavila jsem se v obchodě, koupila pár tyčinek, které Julie nosila všude s sebou, a o deset minut později jsem stála před jejími dveřmi s květinami a čokoládou.
Dlouho nikdo neotvíral a pak otevřel malý chlapík ve froté županu s hrnkem kávy v ruce. “Kdo jste?” zeptal se. Odstrčila jsem ho stranou a vešla do obývacího pokoje.
Julie ležela na gauči, ale když mě uviděla, okamžitě vstala a začala se omlouvat: “Špatně jsi to pochopila. Ano, spletla… Odhodila jsem květiny a sladkosti stranou a odešla. Koneckonců jsem o ní nikdy nepochyboval… a měl jsem.
Šel jsem do parku, posadil se na lavičku a začal se s kamennou tváří dívat na zem. Vtom ke mně přistoupila dívka v krátké sukni, pomačkaném černém tričku a s rozcuchanými vlasy:
“Můžu si přisednout?” Posadila se vedle mě, aniž by čekala na odpověď: “Představ si, právě mě opustil můj přítel. Víte, já ho nemotivuju.
K čertu s ním. Proč jsi tak vystresovaný? Jmenovala se Káťa a já se dala do řeči. Pozval jsem ji do nedaleké kavárny a pak už jsme se nerozloučili. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem před setkáním s ní neztrácel čas se špatnými lidmi…
