Bydlím se svým manželem a čtyřletým synem v malém studiu, které mi rodiče koupili před svatbou. Je to docela stísněné, ale nějak jsme se zařídili.
Máme jen jednu místnost, ale přepracovali jsme ji tak, že jsme ji udělali do ložnice na jedné straně a na druhé straně jsme položili stůl a židle. Není zde prostor ani pro další skříň. Museli jsme vyhodit postel a koupit rozkládací pohovku, aby se dětská postýlka mohla vejít. Kdysi jsem snil o větším bytě, ale z různých důvodů musely tyto sny čekat.
Než jsem se setkal se svým manželem, moji rodiče zdědili určitou částku peněz od mé zesnulé babičky, vzali si půjčku a rozhodli se mi koupit studio, takže jsem nemusel platit nájem při studiu, ale už mohl být na vlastní pěst. A pak jsem potkala svého manžela. Oba jsme vyrůstali na venkově, měli jsme velké domy, skromné, víte… ale každý měl svůj vlastní pokoj, bylo tam spousta prostoru.
Chtěli jsme prodat studio po svatbě a vzít si půjčku na větší byt, ale žádná banka nám nechtěla poskytnout takovou půjčku, byli jsme oba příliš mladí, měli jsme příliš krátké pracovní zkušenosti, příliš málo výdělků. Shodli jsme se na myšlence, že si to nemůžeme dovolit.
A nedávno se můj manžel vrátil domů s poselstvím, které obrátilo naše životy vzhůru nohama. Jeho matka, moje tchyně, se rozhodla žít s námi po smrti svého manžela. Cítí se velmi osamělá a chce být blízko nás. Chápu její smutek a potřebu podpory, ale zároveň si nedokážu představit, jak budeme všichni fungovat společně v tak omezeném prostoru.
Představte si, kde by se čtyři lidé mohli vejít do malého studia s jednou místností? Není zde žádný prostor pro přistýlku nebo matraci. Tchyně říká, že se můžeme zbavit stolu nebo koupit menší dvě lehátka.
Pak jsem nabídl, že moje tchyně by mohla prodat svůj dům, my bychom také prodali své studio a koupili větší byt, pak bychom měli více pokoje a moje tchyně by mohla žít s námi ve svém pokoji.
Nemyslel jsem si, že bych způsobil takové pobouření! Můj manžel mě obvinil, že jsem sobecká, a moje tchyně řekla, že jsem chamtivý, a kdyby to bylo studio jejího syna, neodmítl by ji. Mám z toho špatný pocit, protože jsem nikdy nezacházel se svým domem jako se svým vlastním. Vždy to byl náš společný koutek.
Zajímalo by mě, jestli jsem opravdu sobecký. Moje tchyně je mi blízká, ale vyhlídka na život s námi se mi zdá nereálná. Je nepředstavitelné, že by tolik lidí žilo v tak malém prostoru! Nebude místo, kde by se dalo klidně chodit.
