Vždycky jsem si myslela, že ve stáří budu mít klid, že si budu moci dělat, co budu chtít, ale jak se ukazuje, moje plány jsou úplně jiné, než jak si je představují můj syn a snacha. Víte, léta jsem tvrdě pracovala, šetřila každou korunu, abych si teď, ve stáří, mohla dovolit trochu luxusu.
Celý život jsem žila ve městě, v paneláku, a když mi zemřel manžel, snila jsem o domku na venkově s krásnou zahradou, kde bych mohla trávit letní dny. Rozhodla jsem se byt prodat, vybrala jsem z banky všechny své a manželovy úspory a koupila.
Můj syn a snacha, místo aby se mnou byli spokojeni, mi začali překážet. Syna jsem porodila velmi pozdě, bylo mi přes 35 let, a on sám se pozdě oženil, protože mu bylo přes 30 let. Myslela jsem si, že když už jsou se snachou v tomto věku, budou rozumnější.
Ale dál… Snacha mi pořád říkala, že budou mít miminko a že by potřebovali někam často chodit na čerstvý vzduch. No co, vždyť je to přece můj dům, můj sen, ne další nemovitost k likvidaci!
Když jsem konečně koupil ten vysněný dům, byl jsem plný plánů. Věděl jsem, kde budu pěstovat květiny a kde zeleninu. Ale ne, můj syn, moje snacha a dokonce i matka mé snachy se rozhodli, že mi budou radit. Dokonce začali přemýšlet, kde udělat vnukovi hřiště…
Snažila jsem se jim vysvětlit, že je to můj dům, že mám své vlastní plány, ale snacha mě hned začala poučovat, že jsem babička a měla bych myslet na to dítě, které se brzy narodí. Nejen, že se mi snaží radit, co mám s domem dělat, ale poučovat mě začala i snacha.
Má takové divné představy o tom, co člověk může a nemůže dělat ve stáří. Myslím, že to převzala od své matky, která je velmi staromódní. Ale já přece nebudu žít podle jejich pravidel!
Nedávno jsem si například koupila novou tvářenku. Chtěla jsem svůj vzhled trochu oživit, dodat mu barevný nádech, protože člověk chce přece vypadat hezky i ve stáří. No a co?
Moje snacha mě viděla s tou tvářenkou a málem mi ji vytrhla z ruky! Řekla, že v mém věku je nevhodné nosit make-up, že bych měla raději nosit tmavé oblečení, než se snažit vypadat mladší. A přesně to se stalo.
Chápu, že každý má svůj názor, ale nemůžete mi zakazovat, abych se oblékala tak, jak se mi líbí, nebo abych se líčila. Řekla, že ve stáří by si člověk měl zachovat určitou důstojnost, že už není vhodné být tak barevný. Ale já s tím nesouhlasím! Koneckonců, ještě nejsem tak starý, abych se vzdal života.
Chci se oblékat tak, jak se mi líbí, malovat se, užívat si každý den. Ta jejich pravidla a představy, jako by mě chtěli zavřít do malého temného kláštera, protože v mém stáří není vhodné se ani usmívat. Ale to já nedopustím! A s tímhle domem na venkově teď sedím a přemýšlím, co dál.
Přece si nemůžu nechat diktovat, co mám dělat. Chtějí, abych vyzdobila jeden pokoj pro ně a druhý pro vnuka. Víte, pro svou snachu bych to nikdy neudělala, protože ta devítka se mi už dostala hodně pod kůži. Ale na druhou stranu myslím na to vnouče a nevím, co ještě…..
