Každý doufá, že ve stáří nebude osamělý a že se o něj budou starat jeho milovaní. Je to život – nejprve jim dáte všechen svůj volný čas, lásku a péči a pak vám dají.
Když jsem měla dvě děti, myslela jsem si, že se o mě postarají ve stáří. Celý život jsem vychovala dceru a syna. Ale mýlil jsem se, protože teď, když jsem onemocněl a potřebuji péči, protože se nemůžu postarat o sebe – nikdo z nich mě nechtěl vzít domů a postarat se o mě. Je těžké si uvědomit, že nepotřebujete vlastní děti.
Sám jsem je vychovával. Můj manžel tam nebyl, když se narodil náš syn, a my jsme již vychovali naši dceru. Pracoval jsem dvě hodiny, takže jsem měl všechno. Každému z nich jsem dal vzdělání. Ne žádné, ale vyšší. Dcera získala diplom designéra a syn – inženýr. Oba našli dobrou práci.
Když jsem byla zdravá, vždycky jsem jim pomáhala s dětmi. Mám dvě vnoučata: Michał – syn dcery a Andrzej – syn syna. Vzal jsem chlapce do dalších tříd, vzal je ze školy. Často se mnou zůstali. Ale jednou jsem se na ulici cítil špatně. Byl jsem převezen do nemocnice. A pak děti ukázaly svůj skutečný postoj ke mně.
Moje dcera mě navštěvovala jen jednou a můj syn právě volal. Po týdnu mě propustili a bylo mi řečeno, abych se neunavil, ale děti mi přinesly vnoučata. A víte, jak to je: Jednou hrát, jednou vařit, jednou jít na hřiště.
Po dvou měsících jsem se cítila ještě hůř. Požádal jsem svého syna, aby mě zavezl do testovacího auta, ale on byl stále zaneprázdněn, tak jsem si objednal taxi. Pro odchod do důchodu je to velký výdaj.
Čas ubíjel a jednoho dne jsem se nemohla dostat z postele. Zavolal jsem své dceři, ale ona byla v práci a poradila mi zavolat sanitku. Byl jsem převezen do nemocnice. Od té doby jsem nemohl chodit sám. Lékař vysvětlil mým dětem před propuštěním, že nemohu být ponechán sám a že potřebuji péči.
Doma se moje dcera a syn dlouho hádali o tom, kdo by mě měl vzít domů. Moje dcera tvrdila, že má malý byt a že pro mě není samostatný pokoj. Syn se jí nepoddal a odpověděl, že i když měl velký dům, jeho žena čekala dítě a bylo pochybné, že by souhlasila s přemístit svou tchyni.
Bylo mi líto, že jsem žil celý život a nezasloužil si soucit od svých vlastních dětí. Zastavil jsem je a řekl jim, ať jdou oba! Nechci vidět žádnou z nich! Budu to moci udělat sám a nebudu pro ně břemenem. A oni odešli. Ležela jsem a plakala v polštáři.
Jak se to mohlo stát? Jak se z milovaných dětí proměnili v egoisty? Tak jsem je takhle zvedal? Celou noc jsem nemohla spát. A když přišlo ráno, byl jsem ve velmi depresivním stavu. Slyšela jsem, jak se dveře otevřely a bála jsem se. Ukázalo se, že děti šly včera a byt nebyl uzavřen celou noc. A nemůžu vstát.
Je budoucí sousedkou v prvním patře, dobrou mladou ženou, která vychovala svou dceru. Chtěla mě navštívit. Bylo mi to tak líto, že jsem jí řekl všechno. Nabídla mi svou pomoc, ale pokud mě mé vlastní děti nepotřebují, jak mohu přijmout pomoc od cizince? Soused byl vytrvalý. Přinesla mi jídlo a uvařila čaj.
Od té doby se o mě stará svobodná matka a já jí dávám polovinu svého důchodu. Za ty peníze mi kupuje výrobky a vaří. Zbytek peněz jde na utility a další předměty pro domácnost. Nyní můj život zcela závisí na cizím člověku a rodinným dětem je jedno, jak je tam jejich matka. Volají zřídka a s úlevou vzdychají a učí se, že je někdo, kdo by se o mě mohl postarat.
Nikdy jsem si nemyslel, že na konci svého života dostanu takovou zradu, a to ještě od svého syna a dcery. Vychovala jsem nevděčné děti.
