IRA vše s ohromujícími slovy řekla, že má ideálního manžela: Bez škidnyh zvyků jde do bazénu, dívá se na zahradu, obléká se doma – a s tchýní v nejkrásnějším vztahu. Obecně platí, že neexistuje břicho, dokonce i kostky lisu jsou viditelné.
Dobře vaří a mít s ním dobrý čas je pro Iru nemožný úkol. Jednoho dne se vydali na návštěvu ke starému příteli Bory. Ale o hodinu později Ira hlasitě řekla, že je unavená a chce jít domů. Boris nechtěl jít, tak zavolal taxi pro svou ženu. A ona šla a pomyslela si:
“Tady se vrazíš domů – zařídím ti to.” V zlověstných myšlenkách Olya otevírá dveře a vážně bouchá klíčky.
A tady se Borja setká a s úsměvem říká: „Předčil jsem tě! Budete mít čaj? A jak žít? Už je to deset let! “Ale víte, je opravdu dokonalý, takoví lidé opravdu existují. Včera jsme byli v kavárně a byla nám servírována letová servírka.
Ani nehýbe obočí.“ „Ano, Olya, máš těžký čas. Koneckonců, žena by měla mít vždy příležitost udělat trochu poskandalit se svým manželem. Naštvaný, nafoukaný, křičící. Jinak zešílíš. Ideální člověk je skutečné utrpení, je to neustálá bolest.
Věděl jsem, kde Borja pracuje. Přišla k němu a požádala ho, aby vypil šálek kávy. Když byl na chvíli rozptýlen, hodil do kapsy poznámku s podpisem “Dance”, s telefonním číslem, posypané kus papíru s duchy.
Co pro přítele neuděláte! Druhý den si Ira říkala: „Večer se vrací domů, ukazuje kus papíru s číslem, říká, že něčí vtip nemá smysl. “Promiň, šla jsem na večeři.” Chudák Ira. Nevím, jak jí pomoci. Čeká na ni už tolik let.
