Doporučili mi, abych svou dceru zažaloval. Abych požadoval výživné na její stáří. Ale raději budu hladovět, než abych svou dceru zahanbil.
Koneckonců, ona nikdy nebyla chamtivá. Když jsem byla malá, dělila se se mnou o sladkosti. Po ukončení studia mi vždycky posílala peníze: na šátek, boty a nejrůznější pamlsky. Vždycky jsem jí za to nadávala. Koneckonců jsem pracoval a dokázal se nakrmit a obléct sám.
Ale to bylo v době, kdy jsem ještě pracoval. Když jsem odešel do důchodu, moje finanční situace se prudce zhoršila. Více než polovina mého důchodu jde na účty za komunální služby.
Zbytek peněz mi sotva stačí k životu. Jím kaše a polévky s vodou. Mléko si mohu dovolit jen zřídka. Nakonec si stejně musíte koupit sušenky. A co teprve domácí chemikálie a hygienické potřeby.
Takové zboží prostě nekupuji. Nemám na to peníze. Vystačím si s mýdlem na praní. Někdy si musím vybrat mezi těstovinami a chlebem. Moje dcera je již podruhé vdaná. Žije v Polsku.
Mají hypotéku na byt, auto a jezdí na dovolenou do zahraničních letovisek. Moje dcera mi pořád volá. Ptá se na mé zdraví a na to, jak jím. A já jí lžu. Říkám jí, že mám dost, že žiju dobře. Jím kuře a zapíjím ho pomerančovým džusem.
Pravdou ale je, že jsem už dávno zapomněl na chuť nejen džusu, ale i kuřete. Lžu a ona mi věří. Nebo možná předstírá, že mi věří?
Nedávno jsem se konečně rozhodl a požádal ji o finanční pomoc. Poslala mi ji. Pět set hřiven. Nevím, jestli je hloupá, nebo se mi vysmívá.
Chtěl jsem jí ty peníze poslat zpátky, ale nevěděl jsem, jak to udělat. Večer mi volala dcera a ptala se, jestli peníze dorazily. Poděkoval jsem jí. Co jiného jsem mohla dělat? Tehdy jsem se rozhodla, že budu dceru dál klamat a tvrdit, že je všechno v pořádku…
