Kdysi jsem měl nádhernou rodinu, ale teď, když můj manžel odešel, cítím se ve své vlastní rodině zbytečný. Můj manžel byl učitel, inteligentní, vzdělaný člověk. Celý svůj život se snažil o rodinu, dokonce i získat byt od státu. Okamžitě jsme se rozhodli, že náš syn Olek bude po svatbě bydlet v novém bytě. Bydleli jsme ve starém bytě, zděděném po rodičích.
Snažili jsme se, aby náš syn získal dobré vzdělání, pomohl mu najít práci a vždy se snažil poskytnout mu to nejlepší. Olek se oženil dva roky předtím, než můj manžel zemřel.
Když jsem byl sám, nemohl jsem najít místo pro sebe. Bylo pro mě velmi těžké žít bez muže, který byl mou podporou po celý život. Ani nevím, co by se mi stalo, kdyby se moje vnučka nenarodila. O něco později mi můj syn a snacha udělali „zajímavý“ návrh, který mi připadal docela logický. Nabízeli, že oba byty prodají a koupí si dům, kde bychom všichni bydleli společně. Okamžitě jsem souhlasil a teď lituji svého rozhodnutí.
Dům se ukázal být opravdu prostorný, ale já a moje snacha jsme stále nenašli žádný prostor pro sebe. Mezi námi vždy docházelo k novým nedorozuměním, zejména pokud jde o společné soužití a vaření. Snacha, která se cítila jako žena v domácnosti, začala vytvářet svůj vlastní řád a zcela ignorovala můj názor. Nelíbilo se jí všechno, co jsem udělala. Díval jsem se na televizi příliš nahlas, špatně jsem umyl pánev, nebo jsem dal svou vnučku spát příliš pozdě. Moje snacha nejedla jídlo, které jsem vařila, a někdy ho dokonce hodila do odpadků.
Abych se vyhnul nedorozuměním, snažil jsem se trávit co nejvíce času sám ve svém pokoji. Dokonce jsem si koupil malou televizi, abych nerušil obývací pokoj. Ale tady jsem se necítil doma. Dokonce i můj syn, vzpurný svou ženou, se ke mně začal chovat hůř a hůř. Obvykle se mnou mluvili, když jsem se potřeboval postarat o svou vnučku. A to se stalo stále méně často, protože naše holčička už šla do školky.
Vánoce se blíží. Moje snacha mě varovala, že na Silvestra k nim přišli hosté a je nejlepší, když jsem šel taky někam, abych je nerušil. Zavolal jsem své sestře, která žije na venkově, vysvětlil jí situaci a ona okamžitě souhlasila s mým příchodem. Problém je v tom, že jsme 200 km daleko.
Asi budu muset odejít, abych nezkazil Silvestra, ani sebe, ani děti. V tomto domě se cítím naprosto zbytečný a chybí mi komunikace mezi námi. Nevím, co dělat a jak žít v takovém prostředí. Nechci být zacházeno jako s podivnou „nenasytností“, zejména proto, že nevidím důvod, proč se moji milovaní mohou vztahovat ke mně.
