6. ledna jsem nasedl do autobusu a šel jsem do vesnice, abych viděl svou matku. Neviděl jsem ji už několik let Rozhodl jsem se, že na Štědrý den udělám klid, ale nenašel jsem sílu vystoupit z autobusu a na stejném kurzu jsem se vrátil domů. Ukázalo se, že je mimo mé schopnosti. Myslím, že chápu, že se musím vyrovnat se svými rodiči, ale nemohu se překonat.
Měl jsem rodinu, kterou jsem ztratil taky. Cítím se velmi osamělý. Víte, někdy je v člověku pocit, že se cítí zbytečný a nikdo se o něj nestará. Ve všem, co musíte řešit sami se sebou.
Narodil jsem se v plné rodině. Mám rodiče i starší sestru. Od dětství jsem byl zbaven pozornosti svých rodičů. Dokud si vzpomínám, moje máma vždy trávila více času se svou sestrou a teď se svou rodinou. Naučil jsem se být nezávislý, všechno jsem se naučil sám. Moje matka mi nepomohla s činy nebo radami, když jsem to potřebovala. Kde sehnat radu, když vám to nevadí? Každý je vždy zaneprázdněn svými problémy.
Od dětství jsem byl svědkem neustálých nedorozumění mezi rodiči. Stále nemohli najít společný jazyk a zpočátku jsem nechápal, co se děje. Brzy poté jsem se dozvěděl, že příčinou nedorozumění byla zrada mé matky a nedostatek dohody s babičkou. To nakonec vedlo k rozvodu rodičů. Dlouho jsem přemýšlel, kdo je zodpovědný za rozpad naší rodiny, až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že moji rodiče se nikdy opravdu nemilovali.
Po rozvodu jsem zůstal u svého otce. Téměř okamžitě našel novou ženu, která mě rozhodně neměla ráda. Můj otec nechtěl, abych ho obtěžoval při uspořádání nového života, a tak mě nechal s babičkou.
Starší sestra zůstala se svou matkou, která stejně rychle našla nového manžela. Od té doby na mě otec i matka zapomněli. Skoro mi přestali volat, bylo jim jedno, co se v mém životě děje. Občas mě pozvali ke svým hostům, pak se chovali, jako bych byl pryč. Byl jsem jim úplně cizí a ani se nesnažili to skrývat. Je těžké si představit, kolik traumat se v mé duši za ta léta nahromadilo.
kolik komplexů. Pravděpodobně kvůli všem těm vzpomínkám z mého dětství, můj život vypadá takhle a ne jinak. Vystudovala jsem školu a šla na prestižní univerzitu. Získal jsem dobré vzdělání a dokonce se mi podařilo odjet do zahraničí. Pak jsem dostal dobrou, dobře placenou práci.
Můj osobní život bohužel nebyl barevný. Oženil jsem se s mužem mnohem starším než já. Možná to bylo proto, že jsem chtěl najít otce, obránce, kterého jsem nikdy neměl. Naše priority byly jiné, což vedlo k rozvodu.
Už několik let jsem sama a ani se nechci setkat s někým, kdo by se pro mě mohl stát důležitým člověkem. Co když se znovu zraní? Je to pravděpodobně všechny tyto vzpomínky a lhostejný postoj rodičů ke mně, který mi způsobuje mnoho obtíží. Chápu, že někdy je nutné nechat jít a žít dál, ale srdce se nepustí. Nemohl jsem překročit práh svého domu. Ještě jsem se neusmířil se svou matkou nebo otcem. Nevím, co mám dělat dál, ale cítím těžké břemeno na svém srdci.
