„Dědo, schovej mě před rodiči, řekni mi, ať se vdám!“ „Witek spadl do domu svého milovaného dědečka a jak bylo zvykem, rychle vešel pod postel.
Dědeček se zájmem sledoval, jak se jeho dospělý vnuk snažil vylézt na místo, kde bylo všechno obsazeno třílitrovými sklenicemi měsíčního svitu a konzerv.
Witek si konečně uvědomil, že pod dědečkovou postelí pro něj není místo, a prosil ho:
„Dědo, pomysli si na místo, kde bych se mohl schovat. Alespoň na pár dní! Už jdou! Oni vědí, že budu s tebou! Nezraď mě, dobře? Jinak jsem v prdeli.
„To je ono,“ řekl dědeček. “Schoval ses se mnou, když jsi odešel ze školy a teď se snažíš dostat pryč od své svatby.
Proč mě tolik obtěžují?! „Musíte se hned oženit. Pokud ano, dostanete rozvod. Z továrny dostanete byt!“ Taky mám nápad…
v bytě? když to slyšel můj dědeček, přestal se usmívat.
„Dobře,“ odpověděl vnuk neochotně. Pro novomanžele. Přidělili jim pět bytů a na konci roku je představí. Ale raději bych přestal pracovat v továrně, než bych se oženil s první dívkou, kterou jsem potkal.
Našli pro vás rodiče přítelkyni?
„Dobře…
-Nekrásná?
„Jak to poznám?“ Možná nekrásná? Ještě jsem ji neviděl!
„Jak to chodí?“ děda byl ohromen.
„Jo! Dnes ji přivedou k setkání s ní. Říká se, že se chce oženit. Co to má společného se mnou? Pokud se chce oženit, najde pro ni dalšího blázna.
Máte vlastní přítelkyni?
– Ano, pak… – Witek se silně začervenal. Prosím, pomoz mi, dědo. Víte, jaké to je hádat se s mým otcem. Je dokonce schopen zabíjet.
Dědeček se zamračil. Pochází od vaší babičky. Nemůže dát do hlavy nic, co byste nemohli vyhodit. Dobře, pojďme.
O pět minut později vstoupili do domu starší ženy, která žila na ulici.
-Proč jsi sem přišel? pozdravila je neochotně.
Na pár dní se prosím uchýlit k mému vnukovi. On to opravdu potřebuje.
“Nemůžu,” řekla žena tvrdě.
Proč mu nechceš pomoct? Jste tu sami! Nezapomeňte, že mi dlužíte. Pamatujete si, jak jsem hostila své příbuzné ve svém domě? Po celý měsíc!
Ano, pamatuji si všechno! Kdybys mi přinesl holku, nechal bych tě dovnitř. Nedovolím, aby chlapec vpul.
Bojíte se o svou čest? můj dědeček mrkal na starou dámu.
Ty pitomý bastarde! Chci, aby tvůj jazyk upadl!
Proč tedy?
“Schovám tu vnučku, to je důvod. Schovával jsem to před jejími rodiči. Chtějí si ji vzít. A ona se nebude vdávat. A správně. Až sem přijdou, vyrazím tuto myšlenku z jejich mysli! Jak by to bylo, donutit lidi, aby se vzali za bydlení.
“Řekl jsem ti, dědo,” řekl Witek. Mám dobrou práci, ale musím skončit. Neexistuje žádná cesta ven.
Utíká vám od manželství? stařenka se na něj pozorně podívala.
– Ano…
“no, pokud ano, tak je to dobré. Mám další volný pokoj. Ale nejprve se musím zeptat své vnučky, jestli bude souhlasit s takovým spolubydlícím? Veronika!“ stará paní hlasitě volala. Pojďte sem! Mám vám co říct!
Po chvíli vešla Veronika do místnosti. Když viděla takového hosta, byla velmi zmatená, pak se začervenala a mumlala:
Witek? A co tady děláš?
„Ahoj Veroniko,“ začervenal se i Witek. „Ano, my… že… s mým dědečkem jsme přišli… náhodou… nevěděl jsem, že to byla vaše babička…“
pojďme ven a nechte je mluvit. Existují dospělí. můj dědeček situaci rychle vyhodnotil.
Na konci roku Witek a Weronika obdrželi klíče od svého nového bytu od ředitele továrny.
