Když mi bylo devatenáct a mému bratrovi třiadvacet, zdědili jsme po rodičích dvoupokojový byt.Bratr již dokončil studia a vrátil se do rodinného domu, zatímco já jsem ještě studoval v jiném městě. Bratr tam tedy žil sám. Během studia jsem domů nejezdil, protože jsem pracoval na plný úvazek.
Vrátil jsem se až o několik let později, po získání titulu. V té době si můj bratr přivedl domů svou přítelkyni, která si bez mého svolení osvojila oba pokoje. Požadoval jsem uvolnění jednoho z pokojů.
Basia, jak jí říkali, musela ustoupit. Po dvou měsících života u nich jsem si uvědomil, že tady slušnou práci nenajdu, a tak jsem se vrátil do města, kde jsem studoval. O něco později se můj bratr a Basia vzali.Já jsem mimochodem nebyl pozván. Pak jsem se několik let domů nevrátil.
Když jsem se ale oženil a vyvstala otázka hypotéky, rozhodl jsem se prodat svůj podíl na rodinném bytě a z výtěžku splatit část úvěru. Přijel jsem a řekl o svých plánech bratrovi. Nelíbilo se mu to, protože už se považoval za jediného majitele bytu.
– “V tom případě odkup můj podíl,” řekl jsem mu. “Tolik peněz nemám,” odpověděl bratr.
– Takže prodáváme,” odpověděl jsem. Bratr mě požádal, abych počkal čtyři měsíce. Souhlasil jsem. Po uplynutí lhůty jsem musel přijít znovu, protože bratr nebral telefon. Basia se mě snažila nepustit dovnitř, ale já ji varoval, že zavolám policii – Jak jste se rozhodli?
– zeptal jsem se bratra – Rozmyslel jsem si to. Nemůžu si dovolit hypotéku.” Odpověděl: “Dobře. Takže svou část bytu pronajímám zahraničním dělníkům. Určitě se tam vejdou aspoň čtyři postele – nájemníci! Máme děti! Zachovejte si slušnost,” křikla Basia.
“Dva týdny,” řekl jsem pevně. – ‘Pak buď prodám svůj podíl, nebo pustím nájemníky dovnitř. Říkejte si, co chcete, ale můj plán vyšel. Bratr rychle sehnal peníze, aby mě vyplatil, ale pro ně jsem teď nepřítel číslo jedna.