Dnes, ve svých 48 letech, vidím v zrcadle jen stárnoucí a velmi unavenou ženu. Takhle to vypadá, když se člověk do poslední chvíle plně věnuje svým dětem, které vyrostly a odrostly, každé má svůj vlastní život a své zájmy, a manžel jednoho dne prostě odešel za jinou a rozhodl se žít s ní. A kdo za to v této situaci může?
Vdávala jsem se velmi brzy, byla jsem ještě velmi mladá. Pozvaní hosté na svatbě se okamžitě dovtípili, že můj sňatek nebyl z opravdové lásky, ale vdávala jsem se, protože jsem už čekala dítě a brzy se měla stát matkou. Brzy se nám narodil malý syn a naprosto všechny domácí práce a péče o malé dítě padly jen na má bedra. Takovou situaci, jaká nastala u nás, lze pozorovat ve většině rodin.
Tehdy mě velmi bolelo, že manžel, řekla bych to takhle, žije jen pro sebe, jen se svými touhami a přesvědčením, je mladý, život je pro něj ještě zajímavý, a doma ještě unavená manželka s každodenními povinnostmi, špinavými plenkami a malým dítětem, které vás nenechá v noci spát a přes den odpočívat.
A brzy jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Manželovi se to vůbec nelíbilo, často se rozčiloval, byl nervózní a jednou dokonce odešel z domu. Později přijal tuto zprávu jako samozřejmost a život šel dál jako dřív, i když nemohu říct, že bychom žili dobře. Narodila se mi dcera a můj život se změnil v neustálou práci bez odpočinku.
Zcela jsem se věnovala výchově dětí a uklidňování manžela – neustále si stěžoval, že má problémy v práci a že doma není čas na odpočinek. 25 let pro mě osobně uteklo jako jeden den, ale velmi intenzivní a těžký den. Kdybych si teď měla sednout a dvěma slovy vylíčit, co se za celou tu dobu stalo a jak jsem žila, měl by příběh dost smutný konec.
Svého syna a dceru jsem doslova postavila na nohy sama. Sama jsem běhala a chodila s nimi do školky a pak do školy. Chtěla jsem, aby z nich vyrostli vzdělaní lidé, a tak mé děti navštěvovaly různé vědecké a sportovní kroužky.
K tomu byly potřeba peníze, kterých se nám s manželem neustále nedostávalo. Takže jsem později ještě ke všemu pracovala jako kůň ve dvou zaměstnáních. Pomáhala jsem svým dětem získat vyšší vzdělání a najít si práci, vždy jsem jim po celý život stála po boku. Ať byly kdekoli, vždycky jsem jim byla k dispozici s pomocí a dobrou radou.
A nic jsem za to nedostala: syn odešel do zahraničí a žije tam, dcera se vdala a nyní je na mateřské dovolené. Manžel mě také přestal potřebovat. Když jsme slavili mé 45. narozeniny, odešel za mladou ženou. 3 roky jsem žila úplně sama: manžel se ke mně ne a ne vrátit, už tam má svou rodinu a děti málokdy zavolají, aby zjistily, jak se mám.
A někdy se mi zdá, že je to vůbec nezajímá, jsem pro ně něco z minulosti, jsem pro ně dost vzdálená. Mnoho mých přátel a kolegů říká, že mi osud dává druhou šanci – žít pro sebe. Ale já jsem si tak zvykl dávat to nejlepší druhým, žít pro druhé, že si nedokážu představit, že bych žil sám pro sebe.
Za ty tři roky samoty jsem si uvědomila spoustu věcí: neměla jsem se dříve tak bezmyšlenkovitě trápit v práci a běhat za dětmi a manželem bez chvilky odpočinku. Co jsem se z toho naučila: můj syn a dcera mě teď vůbec nepotřebují. Mají své vlastní mladé životy, ve kterých není pro matku místo, vzpomínají na mě jen o velkých svátcích a stále ode mě očekávají jen pomoc a dárky.
Můj manžel se odstěhoval k jiné ženě, když jsem začala pracovat ve dvou zaměstnáních. A ejhle, on se odstěhoval k jiné ženě. A do zrcadla jsem se dokonce bála podívat. Měla jsem vidět mladou babičku, a vidím jen starou a unavenou tvář osamělé ženy. A ptám se sama sebe, proč jsem se za posledních 25 let neměla takhle ráda?
Abych se stala pro nikoho nepotřebnou starou ženou? Kdo za to může, říkáte? Nevím, jak se s tím vyrovnat, co dělat dál? Vždyť nejlepší léta mého života jsou pryč, jsou za mnou. Jak se ještě mohu stát šťastnou ženou?
