Marina a Vlad vychovali pět dětí. Nejmladší dcera byla ještě dítě, když ji otec opustil kvůli jiné dívce, která byla o několik let starší než nejstarší dcera. Nejenže odešel, ale vzal si i všechno, co s manželkou společně vybudovali.
Zůstalo po něm jen staré kolo, na kterém kluci jezdili po prázdných pokojích a zvonili na zvonek “Cink, cink!”. A co Marina, ta neuronila ani slzu. Stála hrdě před svým shrbeným manželem se vztyčenou hlavou.
Když odnášel věci z domu, Marina se mu nesnažila překážet. Stála stranou a pozorovala chaos. Když její manžel naposledy odcházel z domu, Marina jen řekla: “Vrať se za pět let. Budu mít všechno a ještě víc.”
Její manžel odjel do jiné země se svou mladou milou. Děti běhaly, skákaly, hrály si v prázdném bytě a Marina spřádala plány. Dařilo se jí skvěle. Nikdy nepromarnila jediný den. Brzy si našla práci s dobrým platem. Měla lékařský titul, ale přeškolila se na zubařku.
Měla dost peněz na to, aby si zaplatila studium a uživila svých pět dětí. Zpočátku to bylo těžké, ale později se vše zlepšilo. Děti vyrůstaly ve šťastné, i když ne plnohodnotné rodině. Brzy se nejstarší z nich provdala za sympatického muže. Pro Marynu bylo snazší starat se o ostatní děti.
Nevěděla, co se stalo jejímu manželovi. Tak uplynulo pět let. Slíbil to a splnil. Vlad se vrátil domů. Na všech jeho šatech byly díry a skvrny. Páchl po hovně, kdysi slušnému muži nezbyly v ústech žádné zuby a byl k nerozeznání od obyčejného tuláka.
