Šel jsem na nádraží. Chtěl jsem jet na pár dní do města. Na nádraží jsem uviděl těhotnou dívku. Byla velmi mladá, krásná, seděla, dívala se z okna a tiše plakala. Vypadala zmateně. Vedle sebe měla malou tašku, ale něco mi říkalo, že nečeká na vlak.
Odjel jsem v pondělí a vrátil se až za pět dní. Dívka seděla na stejném místě. Rozhodl jsem se k ní přistoupit a promluvit si s ní. Očividně potřebovala pomoc. – Promiňte, mladá dámo, jste v pořádku? Já jen, že to není poprvé, co vás tu vidím, a hádám, že jste tu byla celou dobu.
– Vyhodili mě z domu. Bydlím tady,” řekla dívka a po tváři se jí kutálely slzy. Začal jsem se jí vyptávat na podrobnosti jejího života. Ukázalo se, že je sirotek a jmenuje se Eva. Rozhodl jsem se Evu pozvat k sobě domů.
Najedla se, zahřála a pak mi vyprávěla svůj životní příběh. Když jí bylo dvacet, přijela do velkého města a potkala svého budoucího manžela, obyčejného muže. Jejich vztah se rychle vyvíjel a brzy se k němu nastěhovala. Muž ji často týral, protože věděl, že ji nemá kdo chránit.
Zdá se, že muž s ní nechtěl založit rodinu, a tak když zjistil, že je těhotná, vyhodil ji z domu. Odešla na nádraží a nádraží se stalo jejím domovem. Skutečnost je však taková, že se chystá porodit a ve vesnici není ani pořádný lékař, který by jí porodil děti.
