Roman nevěřil v moc ikon. Když mu tedy matka Marina Petrovna přinesla ikonu a položila ji na zárubeň vchodových dveří jeho nového bytu, jen se usmál: “Budu se cítit klidnější. Ikona zabrání každému, kdo má špatné myšlenky, aby vstoupil do tvého domu,” řekla. Roman nahlas nic nenamítal, ale zamyslel se: “Nechte ho stát. Aby se matka cítila lépe.” Uplynul rok. Během této doby se manželům narodil chlapec Antoška, klidný a zdravý hrdina.
Romanova matka mohla jezdit pomáhat jen o víkendech, protože pracovala. Ale jeho tchyně, přestože nepracovala, za dcerou prakticky nejezdila. Přišla jednou, po narození vnuka, a pak s tvrzením, že se v dceřině bytě necítí dobře, utekla. Od té doby se jen občas zastavila na deset patnáct minut.
Antoška však vůbec neplakala ani nekňourala, jen jedla a spala. Proto Ludmila nepotřebovala matčinu pomoc. Poradila si sama. Když bylo Antošce šest měsíců, sousedé začali dům opravovat. Celý týden se dům otřásal od jejich příklepové vrtačky. Jednoho dne za nimi přišla Ludmilina matka a najednou řekla:
“Tady je tak hezky, dejte mi vnouče. Ach, ty jsi můj hrdina! Teď tě bude babička navštěvovat častěji! A své slovo dodržela, navštěvovala je téměř každý den. Roman však pocítil změnu v rodině: manželka si ho začala dobírat kvůli maličkostem, vyvolávat hádky, syn začal věřit, plakat a být nervózní bez jakéhokoli důvodu.
Roman se o své obavy podělil s matkou: “Zkontroluj, je tam ta ikona?” “Není,” odpověděl syn, “kup jinou a dej ji na stejné místo.” “Ale mami…” řekla jsem, “je to na tobě. Roman koupil ikonu, přinesl ji domů a dal ji tam. Druhý den mu do práce zavolala manželka: “Romane, právě přišla maminka, hned se jí udělalo špatně a odešla.”
“A jak je Antoškovi?” “Najedl se, hraje si s hračkami. Nepláče. A Romane, přijď dnes brzy. Chyběl jsi mi… Roman položil telefon a opřel se v křesle. “To nemůže být náhoda! Musím poděkovat své matce…”
